Po obležení Mélosu udeří Athéňané v Thukydidových Dějinách peloponéské války na ostrovany slovy: „Podle lidských úvah je právo uznáváno jen tenkrát, když jsou obě strany rovnocenné, kdežto kdo je mocný, dělá si, co může, a slabí ustoupí.“ And the weak suffer what they must? (The Bodley Head, London 2016) ptá se po nich název nové knihy Yanise Varoufakise, řeckého ekonoma.
Ve svých recenzích jeho práce psaly anglosaské listy o autorovi jako rockové hvězdě (Daily Telegraph), globální celebritě (Economist) či mimořádně bystrém muži, který má pravdu (Financial Times). V kdysi pečlivě konstruovaném obrazu líného Řecka, kde místo práce trvá věčná siesta prokládaná leda stávkami všech věkových skupin za nezaslouženě vysoké mzdy, byl přitom vykreslován jako populistický vůdce vedoucí Řecko do dluhové pasti a ohrožující Unii na globálních trzích. Když jej coby ministra financí i řecká vláda nutila velkou část hospodářských reforem oktrojovaných EU v roce 2015 přijmout, odstoupil. Tento jeho obraz, navzdory tomu, že mu první kniha Globální Minotaurus vyšla před čtyřmi lety i česky, u nás trvá dodnes. Západní listy, které Varoufakisem-ministrem hrozily, Varoufakise-analytika ale oslavují. Snad že akademicky psát neohrožuje tolik jako politicky konat.
V pozadí zájmu autora jsou v knize sice slabí Řekové, jejichž porážku se snaží pochopit, hlavním tématem je ale závažná příčina, ne řecké, ale evropské krize: euro samé.
Před vznikem eurozóny, píše Varoufakis, byli občané států souhrnně později označovaných hanlivě PIIGS (Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko, Španělsko) většinově sice chudí, zadluženi ale minimálně a většina vlastnila drobný majetek. Co víc si mohly německé a francouzské banky přát, táže se, než právě konec devalvací místních měn a tudíž i znehodnocování půjček s příchodem eura? Banky začaly využívat veškeré výmluvnosti svých agentů, aby přebytečné peníze z bohatých, exportních ekonomik investovaly do půjček v dosud nezadlužených, chudých státech. Jenže po jejich krachu v návaznosti na celosvětovou úvěrovou krizi roku 2008 peníze „na jihu“ došly a nastoupilo tvrdé jednání o rozprodeji veřejných služeb v případě států a značný pokles mezd a následně soukromé i veřejné spotřeby u jednotlivců. Odtud stávkové stížnosti, u nás tolik nepochopitelné.
Co mohlo působit jako jednostranný problém poptávky (po půjčkách, po investicích i spotřebě nad poměry), ukazuje se najednou jako dvojstranný vztah, v němž strana nabídky nese podstatnou část odpovědnosti za výsledný stav, aniž nese však důsledky.
Ačkoli tak mělo euro evropské státy sjednocovat, podle Varoufakise je rozděluje, a vytváří napříč kontinentem nerovnosti stojící za zrodem rozšiřujícího se odmítání Evropy. Píše dějiny myšlenky a vzniku eura s faktickou erudicí kissingerovských geopolitických analýz, ale bez jeho apologetiky, subverzivně, vlastně jako dějiny kartelu několika států, bank a průmyslových odvětví. Výhodné je pro bohaté: vývozní ekonomiky vytvářejí přebytky vemlouvané pak deficitním, importním státům v podobě půjček podmíněných reformami bez ohledu na výsledky voleb. Jeho kritika eura a Evropské unie je zdrcující nejvíc proto, že Varoufakis společnou Evropu chce. Ušetřuje tudíž čtenáře blouznění o návratu k nikdy neexistujícímu volnému obchodování suverénních států. Nadnárodnímu finančnímu systému, jehož je euro svým nevhodným institucionálním nastavením nástrojem, rozumí v zájmu slabých v nejširším smyslu: totiž, rozumí mu proti němu samému.
Tento lednový sloupek byl napsán do obtýdenníku Tvar. itvar.cz