NOVÝ ANTISEMITISMUS?

Vznik státu Izrael provázelo několik západních okolností. Již okamžik počátku organizovaného osídlování původně osmanské, nově po první válce britské kolonie v Palestině židovskými osadníky byl projevem ani ne tak lásky k tomuto etniku, jako spíš snahou získat jej příslibem vlastní domoviny na svou stranu ve válečném konfliktu. Pro mnohé státy se poté mezi válkami stala myšlenka zbavit se pnutí mezi vlastním obyvatelstvem a židovskou menšinou jejím odsunem velmi lákavou. Po holokaustu se k předchozím důvodům přidal třetí, rozhodující: temné svědomí. Nezastali jsme se, nebo nezastali dost, připustili jsme, a tedy musíme odčinit.

Letos v květnu bude státu Izrael sedmdesát let. Irský novinář David Cronin o výročí o něco starším, výročí Balfourovy deklarace z roku 1917, vydal knihu Balfour´s Shadow. A Century of British Support for Zionism and Izrael (Pluto Press, London 2017). Text deklarace byl usnesením britské vlády, které ministr zahraničí Arthur Balfour zaslal sionistické federaci, a zněl: „Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině a vynasnaží se, aby tohoto cíle bylo dosaženo, přičemž se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině nebo práva a politické postavení Židů v jakékoliv jiné zemi.“ Od roku 1920 se do britského mandátu obývaného sedmi sty tisíci Palestinci, smělo přistěhovat šestnáct a půl tisíce židovských osadníků ročně, takže jich zde při založení samostatného státu žilo již půl milionu.

Ostatně je-li meziválečné období pro sionismus charakteristické úsilím etablovat vzrůstající osídlení v Palestině diplomaticky, od vzniku vlastního státu země před diplomacií trvale dala přednost vyzbrojování a militarismu. Je zvenku pochopitelně dán stálým pocitem ohrožení, který plyne z obklopení země arabskými státy. Armáda hrála od počátku v této zemi klíčovou úlohu – nejvýznamnější politici země, jména známá i u nás jako Šimon Peres, Ehud Barak nebo Ariel Šaron, byli všichni původně armádními veliteli.

Právě tento „ostrovní“ syndrom je myslím příčinou mimořádných sympatií, jimž se Izrael těší u nás. I Československo mělo za První republiky pocit „ostrova demokracie“, který byl ohrožován a konečně napaden, při vzniku Izraele pomáhalo s jeho vyzbrojováním, v roce 1967 se paralela mezi tzv. Šestidenní válkou a Mnichovem stala předmětem střetu KSČ s komunistickými intelektuály v čele s Pavlem Kohoutem na IV. sjezdu spisovatelů. A dnes? Není snad jiná zahraničně-politická otázka, na níž by se prezident a jeho příznivci shodl s liberály i konzervativci tak doslovně. Utkvělá představa hrozby muslimské imigrace shodu jen rozšířila mezi všechny vrstvy obyvatel. Čtení Croninovy knihy, jakkoliv stranící úsilí intifád, je proto užitečné právě u nás, kde si s Kohoutem do Izraele dodnes projektujeme nestrávené vlastní historické zkušenosti.

Jeden z izraelských ministrů zahraničí řekl počátkem sedmdesátých let: „Hlavním cílem našeho dialogu se světem je dokázat, že mezi odporem vůči sionismu a antisemitismem, není žádný rozdíl.“ Právě tato strategie je i po uznání státu Palestina většinou světa roku 2012 stále velmi úspěšná a kritika izraelské politiky je i v Česku často zaměňována pod nálepkou nového antisemitismu za kritiku židovského etnika. Kde je však v takto otevřené diskusi prostor pro obhajobu práv „nežidovských společenství“ v Palestině z Balfourovy deklarace?

Článek pro Tvar.cz