SDÍLENÍ

SDÍLENÍ

Ekonomika sdílení, nebo sdílená ekonomika, to je nakonec fuk, pojem, který má punc něčeho svěžího, nového, co dobře funguje, protože je založená na chytrých technologiích a vymýšlejí ji mladí lidé jakoby navzdory velkým korporacím i státním regulacím zároveň. Že je vlastně tato ekonomika nejen mimo systém, ale skoro jeho budoucností.
Sem patří Uber, který nahrazuje předpotopní taxíky. Tvrdí nám i na magistrátu, že nemá označení, taxametr a jeho řidič zkoušky proto, že není taxík. Prostě jede a sdílí část auta s člověkem, který jede náhodou stejným směrem. Když jsem se firemního právníka zeptal, jestli pak směr jízdy určuje spolujedoucímu řidič, tuze se divil hloupé otázce.
Sem patří i Airbnb, náhrada anachronických hotelů. Koupili jste druhý byt jako investici a hypotéku splácíte z pronájmu. Než na pět let stálému nájemci za patnáct měsíčně, zkusíte přes platformu společnosti víkendové turisty. V hotelu by platili dva tisíce za noc, tak vám je dají za celý víkend. Málokdo skutečně „sdílí“ svůj byt např. tak, že pronajímá jeden pokoj v něm, nebo jen, když je v létě na chatě. Je to spíš ekonomika pronájmů.
Slovo „sdílení“ nám právěže o tomto způsobu podnikání kreslí ten nejrůžovější obraz: vytváří dojem, že se někdo, kdo má víc, než potřebuje, podělí s jiným, kdo má téhož nedostatek. Jedu poloprázdným autem, proč nepřibrat cestujícího týmž směrem? Mám poloprázdný byt, proč nepřibrat nocležníka, který nemá kde spát? Budiž, za úplatu. A celé je to smart a propojené, chytré, chytřejší, než kdokoliv, kdo by věci koukal moc pod sukeň. Sám si proto málo troufám.
Odvážil se ale americký profesor Steven Hill. Přesně rok je stará jeho Kalifornská výzva. Jak (ne)regulovat disruptivní modely podnikání, česky ještě koncem roku 2016 vyšla v edici Nadace Friedricha Eberta. Na dvaceti stránkách hutného textu Hill vypočítává, jak například Airbnb v San Franciscu vybydluje centrum města od stálých obyvatel, žene ceny bytů nahoru, snižuje bezpečnost v domech plných neznámých lidí, mění sortiment obchodů v okolí atd. A náklady přenáší na obec a stát: neplatí ani místní poplatky, ani daně z příjmu. To je přeci to, oč je toto podnikání levnější, že umí své náklady optimalizovat v neprospěch „obecní pastviny“, jak problému říkají ekonomové. Pak se přesune do New Yorku a totéž. A do Santa Monicy. A do Berlína. Všude stejné důsledky.
Hill ale shrnuje také, jak se města brání. V San Franciscu je nově legální pronajmout jen byt, v němž jeho vlastník skutečně většinu roku bydlí. V New Yorku radnice zakázala krátkodobé pronájmy inzerovat na síti – sedm a půl tisíce dolarů za porušení. V Santa Monice radní povolili pronajímat nemovitosti jen na víc než třicet dnů. New Orleans zakázalo Airbnb úplně, Berlín omezil počet dnů v roce, kdy může být nemovitost pronajata. Ale není to nic zaoceánsky vzdáleného: Prahy extrémně, Brna, Českého Krumlova jednoznačně, dalších měst výhledově se problém týká podle sporých údajů Pražské informační služby už dnes. Jen opatření zatím žádná. Přitom jihem Evropy se v létě přehnala vlna protituristických protestů. Už je jich moc, tvrdí místní, ač sami jsou jindy samozřejmě také turisty.
Sdílení je prostě zatím jen sdílením výhod mezi aktéry směny dané služby, nevýhody ať jdou pastvině. Kdyby ale nebyl počet návštěvníků kaple sv. Kříže na Karlštejně denně omezen, obrazy by už zvětraly a zašly. Sdílíme holt nejen byty, auta a požitek z uměleckého díla, sdílíme prostě svět jako celek. To bude nutné do té sdílecí euforie započítat.

 

 

Tento zářijový sloupek byl napsán do obtýdenníku Tvar. itvar.cz