Kde se tady vzal, krucifix

Recenze redaktora Lidových novin Petra Zídka na knihu o Gustávu Husákovi, již otiskla Orientace, se nápadně podobá textu, který napsal Matěj Stropnický do Salónu Práva. Čím konkrétně, dokládá jeho autor na následujících řádcích.
„…Normálně nepropírám, ale nepopírám, že když si někdo něco šestkrát pučí a volaj mi to kámoši, tak mi to hne žlučí…,“ zpívá Xavier Baumaxa v písni ŠpindlX a dodává, že to bude žlučovitá píseň. Pusťte si ji ke čtení. A ono není divu: „Já něco vymyslím a vydávám to v nevelkém, Špindl to vobšlehne, degraduje a pak to bouchá ve velkém.“ Totiž: napsal jsem a 11. ledna otiskl pod titulkem „Husák se vrací do dějin“ v Salónu Práva (na webu od 17. ledna) text o knize Michala Macháčka Gustáv Husák. O deset dnů později přílohu Lidových novin Orientace otevřel text prominentního autora tohoto listu Petra Zídka se stejným námětem (není na webu). No námětem. Hlavně s místy velmi stejným obsahem, a dokonce formulacemi.

Začíná to již titulkem Zídkova textu „Návrat prezidenta zapomnění“. Nejde ani tolik o stejné slovo návrat v obou názvech textů (titulek toho mého beztak navrhl editor Zbyněk Vlasák), ale o sdělení, do něhož můj text ústí a které Zídek převzal jako stěžejní, tedy o myšlenku, že monografie prolomila mlčení o Husákovi v historické obci a to problematizací jednostranného obrazu Husáka jako normalizačního kolaboranta s Brežněvovým SSSR. Zídek píše v textu: „Rozsáhlá biografie vrací Husáka nejen do dějin, jak trefně poznamenal jeden recenzent, ale především do současnosti.“ Fajn, mou recenzi tedy četl. A to je také veškerý, jakkoli šifrovaný odkaz k mému textu, jehož se Zídek dopustí. Já mám ve jménu X, on má ve jménu X.

Jenže píšu: „Gustáv Husák je jediným politikem, který stál na vrcholu zároveň při zrodu i při pádu minulého režimu.“ A Zídek? „Gustáv Husák je jediným československým politikem, který zastával vysoké funkce v době nastolení i zhroucení socialistické diktatury.“ Obšlehne, degraduje.

A píšu: „Je vůbec paradoxní, že tu ani po tolika letech od Listopadu nejsou velké monografie o Šmeralovi, Gottwaldovi, Zápotockém, Novotném, Svobodovi, Slánském, Širokém, Dubčekovi, Smrkovském, Krieglovi, Jakešovi…“ A Zídek po mně: „Je ale třeba zdůraznit, že žádnou lepší knihu nemáme, a to nejen o Husákovi, ale ani o žádném dalším komunistickém prezidentovi.“ A pak to bouchá ve velkém.

Načež: „O Chartě 77 mluví přesně třikrát, celkem na pěti řádcích, Helsinskou konferenci a Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných zmíní v jednom popisku pod fotkou, Anticharta jako by neexistovala,“ píšu. A Zídek zase: „Charta 77 je zmíněna v jedné vedlejší větě, slavný Havlův dopis Husákovi z roku 1975 vůbec.“ Já paroduji Bártu, on paroduje Bártu.

Píšu: „Až sem, těsně před nástup Gustáva Husáka do čela KSČ v dubnu 1969, ho umí Macháček věrohodně vykreslit…“ a Zídek: „Kdyby autor svou práci zakončil dubnem 1969 a nazval ji třeba Gustáv Husák – cesta k moci, vysloužil by si jen bouřlivý potlesk.“ Já mám dítě a Špindl má hned dítě. A tak se pak ptám, kde je u Macháčka Husákův podíl na procesech se straníky a disentem, kde jsou Husákovy názory na ekonomické reformy. A Zídek se ptá: „Chtěl nějak reformovat hospodářství, a pokud ano, jak? Chtěl alespoň zčásti ‚amnestovatʻ osmašedesátníky vyhozené z partaje?“ Ale já mám dvě děti a Špindl má hned dvě děti.

Z mého textu zvýraznila redakce jako upoutávku větu: „Macháček ve své knize bohužel nevede polemiku s Husákem jako s reprezentantem ‚menšího zlaʻ – nebyl nakonec za normalizace Husák stejně spolehlivou brzdou jako Biľak?“ A editor Petr Kamberský dá Zídkovi do perexu: „Jeho první velký životopisec mnohé osvětluje, stále však ponechává příliš věcí ve stínu. Tou nejpodstatnější je otázka, jak Husák ovlivnil průběh normalizace.“ Já jsem pacient a on je ještě větší pacient.

To vše jsem nevěřícně četl v Zídkově recenzi hned napoprvé. Tehdy se mi ale ještě líbila jeho ouvertura, v níž ukazuje, že Milan Kundera v novém vydání Knihy smíchu a zapomnění z loňského roku vyhodil pasáž o Husákovi, z níž je právě slavné epiteton constans „prezident zapomnění“. Já si ji kvůli novému vydání znovu nekupoval, četl jsem ji u Škvoreckých. Zídek její část cituje, jako by knihu sám znovu přečetl a všiml si, že právě tato pasáž v knize již není. Jenže on si toho nevšiml, on ne. Všiml si toho literární editor Jaromír Slomek v textu Kundera, Husák, Gott již 10. listopadu 2017 na stránkách časopisu Týden, a právě on tuto pasáž citoval. Zídek opsal i tohle!

Po tom všem nejenže nevěřím, že Petr Zídek přečetl Kunderu, nevěřím ani, že přečetl Macháčka. Co vím bezpečně, je, že přečetl Slomkův sloupek o Kunderovi a mou kritiku. Bohužel nás ani jednoho nezmínil. Možná stačilo i jednou a pak už to vzít control C, control V, jako tu pasáž z Kundery. Ještě zbývá jedna možnost: že jsem vystihl úplně přesně to, co si myslí i Petr Zídek. Proč pak ale svůj text psal? Zkrátka: pan Slomek se z navyklé slušnosti neozval, tu já vůči opisálkům předstírat nebudu. A Baumaxa, ten by řekl rovnou: Kde se tady vzal, krucifix?

Text vyšel na denikreferendum.cz dne 1.2.2018

http://denikreferendum.cz/clanek/26978-kde-se-tady-vzal-krucifix