1. Jak vnímáte současnou podobu myslivosti, která je provozována v ČR?
Myslivost je v naší krajině důležitou součástí. Myslivec nahrazuje velké predátory, které jsme si vyhubili. Cílem myslivosti je péče o zvěř. Bohužel myslivost v těchto ohledech spíše selhává. Namísto regulace a udržování harmonického stavu zvěře a prostředí, myslivost úmyslně drží vysoké početní stavy zvěře.
2. Připravuje se nová podoba zákona o myslivosti. Co byste doporučoval ke změně v zákonu? Případně, zda je současný zákon dostatečně kvalitní?
Novela zákona by měla v první řadě jasně řešit náhrady škod zvěří na lesních a zemědělských kulturách regulaci stavů zvěře a kdo je za škody zodpovědný. V mysliveckém zákoně stále figuruje institut sčítání zvěře, který je výchozí pro plány lovu. Sčítání je lehce zneužitelné a mnohdy se nedělá, jak by mělo. Proto ve výsledku nesouhlasí počty na papíře a v přírodě. Ten, kdo by to měl kontrolovat (státní správa), kontrolu provádí zřídka. Plány lovu nejsou sjednocené a chybí pro ně metodika, jak řešit rovnováhu mezi zvěří a prostředím. Novelizace by měla umožnit státní správě větší pravomoc kontroly i dát možnost přísněji sankcionovat hříšníky. V předkládané novele v tomto roce se něco podobného neukázalo, resp. nebylo tam dostatečně zohledněno. Problém poškozování lesních a zemědělských porostů není vyřešený a situace se bude zhoršovat. Pozitivem kontroverzní novely jsou třeba pravidla pro vnadiště a přikrmování nebo povinnost hlášení sečení luk. Ale jsou to líbivá slova. Strana zelených spustila v rámci novely kampaň. Díky ní lidé vůbec zjistili, že existuje nějaký zákon o myslivosti a že zákon není bezproblémový.
3. Dokáže se podle Vás spojit ochrana přírody a myslivost?
Ochrana přírody a myslivost jsou spjaté po staletí. Každý myslivec je svým způsobem ochránce přírody. Ale nemusí to tak být. Je to totéž, když se lidé domnívají, že myslivec je zároveň lesník. Pokud srovnáme myslivost a ochranu přírody, najdeme odchylky. Příkladem je třeba druhová ochrana, zejména ochrana velkých predátorů. Mnozí myslivci dodnes vidí rysa nebo vlka jako škodnou. Pokud si to ve vlastních řadách nevyjasní, nikdy nepůjde ochrana přírody ruku v ruce.
4. Co vidíte jako největší nešvar současné myslivosti?
Jedno z mediálně vděčných témat je obraz myslivce coby opilce, který zastřelil někoho na honu. To lze popsat jako nešvar. Není to ale pravidlo, v jakémkoliv řemeslu se najdou černé ovce. Nepříjemné je také norování lišek a jezevců nebo bezdůvodné střílení koček a psů. Hlavní problém je ale manipulace s početními stavy zvěře a zřeknutí se odpovědnosti za škody. Myslivci si dělají, co chtějí a zákon je na ně krátký.
5. Jak se stavíte k současnému návratu velkých šelem do naší krajiny?
Jsou to dobré zprávy. Velké šelmy byly součástí naší přírody a potravní pyramidy. Záznamy o výskytu jsou vždy vlaštovkou toho, že se stav přírody lepší. Je však nutné poznamenat několik zásadních skutečností.
Nejsou to jen velké šelmy, které se navrací. Do ČR migrují zubři a losi.
Hlavním ochráncem velkých šelem by měl byt právě myslivec – bohužel je tomu někdy naopak. Tady jen zmínka, že spousta myslivců je členem tzv. rysích hlídek a spousta myslivců tyto hlídky vítá.
Počet jedinců šelem není momentálně dostačující, tudíž nepočítejme s nějakou větší přirozenou regulací ostatní zvěře (vysoké, černé nebo drobné). Stejně nemůžeme počítat s tím,
že budou šelmy ohrožovat lidi. Rys většinou uteče. Medvěd, pokud ho neprovokujeme, nezaútočí. Napadené ovce vlkem jsou důsledkem špatné manipulace se stádem. Krajiny prošpikovaná dálnicemi je v tomto směru problém.
Problém malého výskytu šelem nejsou „pytláci“. Viníkem je fragmentace krajiny, která zabraňuje migraci šelem. Šelmy a velcí herbivoři migrují krajinou i několik stovek kilometrů.
6. Jak vnímáte současný stav přírody a krajiny?
Stav krajiny se samozřejmě lepší a zároveň se i zhoršuje. Příkladem je zhoršování stavu zemědělské půdy, lesů a vodních biotopů.
Problém orné půdy spočívá v její vyčerpanosti. Organická vrstva je prakticky vyerodovaná a extrémně uhutněná. Zemědělci mnohdy hospodaří na půdotvorném substrátu. Do půdy je potřeba navrátit organiku. Řešení jsou (zelené hnojení, mulčování), ale moc se využívají, jinak by se stav lepšil. Zprávy VÚMOPu však hovoří jinak.
V případě lesů se potýkáme s chřadnutím porostů, které jsou stupňovitě nepůvodní. Například smrk coby horská dřevina trpí suchem. Smrk je přizpůsobený na vlhké a horské prostředí. Globální změnou klimatu se mění podmínky prostředí už v podhůřích. Situace nejen se smrkem bude čím dál horší. Lesníci už v celku zareagovali, ale je otázkou, jak moc je pozdě.
Postupně se ukazuje, že vodní biotopy, zejména stojatých vod jsou na tom špatněji, než se vůbec myslelo. Mnozí ekologové hovoří o tom, že právě stojaté vody jsou na tom nejhůř. Rybníky jsou extrémně živné. Z velké části rybníků máme pouze kaliště pro kapry. V krajině začínají a chybí tzv. oligotrofní vody čili na živiny chudé, kde by se kromě ryb mohlo dařit žábám, vodnímu hmyzu i rostlinám.
Pozitivem je, že s krajinou se něco děje, vznikají zajímavé projekty, zahušťují se systémy ekologické stability, obnovují se sady, zvláštní ochrana přírody je na dobré úrovni.
7. Co je dle Vás největší současný problém v přírodě a krajině?
Problémů je řada – viz odpověď na otázku č. 6. Problém, který nikdo moc nevidí a nespojí si ho, je absence komplexní péče o krajinu. Mnohde se o krajinu/přírodu staráme nadstandardně, jinde nám zarůstá před očima. Cenná stanoviště suchomilných trávníků, zarůstají keři a pomalu se mění v les. Stepi jsou v naší krajině ohrožené biotopy, které je třeba chránit, nebo na nich obnovit pastvu a pravidelně je kosit. Bez péče o krajinu mizí pestrá mozaika společenstev. Krajina se unifikuje. Hranice biotopů mají příliš ostré hranice. Do krajiny potřebujeme vnést určitý rytmus z části kulturní krajiny a z části divočiny. Potřebují se střídat různé krajinné části. Čím víc je krajina rozmanitější, tím vyšší je ekologická stabilita krajiny.
8. Co bude strana Zelených podporovat a prosazovat ve směru k ochraně přírody a myslivosti v nejbližším období?
SZ bude podporovat krajinné plánování, rozvoj a podporu pozemkových úprav a v neposlední řadě to budou dotace do krajiny. Největším tzv. správcem krajiny jsou zemědělci. Ti však nejsou ničím motivováni, aby se o krajinu skutečně starali, nikoliv aby ji drancovali. Možným přístupem jsou dotace určené na údržbu krajiny a její rozvoj. Je potřeba změnit dotační systém v prospěch krajiny, protože bez stabilní krajiny nelze trvale udržitelně hospodařit. Pokud nedonutíme zemědělce, aby lépe zacházeli s krajinou, jednoho dne pohár trpělivosti přeteče. Jinak, než dotacemi nepřimějeme zemědělce, stejně tak lesníky, aby se o krajinu lépe starali. Zákazy a nařízení nikam nevedou. Z pohledu změny myslivosti je to několikrát zmiňované řešení škod zvěří a určení, kdo je zodpovědný za škody. Pokud Strana zelených chce zdravé lesy, musí řešit hlavní problém, a sice ničení lesních porostů okusem, ohryzem nebo
vytloukání. Zvláštní změnou, která by měla nastat, je zákaz norování. Jedná se o to, že myslivost toleruje drastické vykopávání nor lišek a jezevců přímo z jejich nor. Liška je sice tzv. škodná, ale její regulace by měla být možná jen při společných lovech. Vykopávat bagrem lišku s liščaty, a pak je zastřelit, nepatří do tradic myslivosti.
9. Jak vidíte současnou úlohu myslivce v naší krajině?
Jeho úloha je správce krajiny (stejně jako u zemědělce). Myslivec musí být v krajině vidět, musí procházet honitbu, hlídat co se v jeho „revíru“ děje. Měl by pracovat s reálnými stavy zvěře a podle toho hospodárně plánovat lov. Samozřejmostí je péče o různé remízky nebo osvětová činnost. Ostatně, oni to mají dáno v zákoně o myslivosti.
10. Co říkáte na současný stav krajiny ve smyslu velkoplošného hospodaření (lány řepky, kukuřice)? Jaké vidíte možnosti ochrany lesů a národního parku Šumava?
V ČR máme největší půdní bloky v Evropě, což je zásadní problém. Rozlehlá pole jsou náchylnější na vysychání. Změna klimatu projevující se oteplování stav ještě zhoršuje. Ztrátou vody je půda ohrožována vodní i větrnou erozí. S tím souvisí odnos živin a úrodné vrstvy. Velké bloky je nutné rozčlenit – dřevinnou vegetací a/nebo biopásy. Na zemědělských plochách by mělo být výraznější zastoupení trvalejších porostů, travních i například topolových plantáží. V tomto směru je vhodné zavádění agrolesnických systémů. Lány řepky nebo kukuřice jako takové nevadí. Důležité je, aby se plodiny střídaly a po sklizni nebyla pole delší dobu holá. Kukuřici navíc nelze pěstovat na svažitých pozemcích. Krajina s velkými plochami orné je monotónní s nízkou ekologickou stabilitou.
Ochrana lesa v lesnickém pojetí je ochrana proti negativním abiotickým a biotickým vlivům. V pojetí ochranářském mluvíme o zajištění základních funkcí lesa a jeho procesů. Výchozí je pěstování lesa na přírodě blízkých principech. Zásad je celá řada, jmenujme ale například opuštění od holosečí a prosazení podrostního, výběrného hospodaření, využívání přirozené obnovy, zvyšování podílu MZD, zlepšení věkové a druhové struktury apod. Systémově lze toto uchopit certifikací FSC.
O problémech NPŠ bylo napsáno hodně. SZ je zastánce rozumné zonace. To se týká především I. zón NP, kde se plánuje rozšířit režim bezzásahovosti pro podporu přirozených procesů. Často se vedou diskuse o původnosti smrků, jejichž reprodukční materiál prochází odněkud z Alp. Musíme však chránit to, co je teď, nikoliv co bylo. Proto je důležité zachovat přirozenou dynamiku lesních porostů a kde jinde než v národním parku. V současnosti je v I. zóně NP necelých 13 %. V návaznosti na mezinárodní klasifikaci IUCN je to opravdu málo. Ve srovnání s Bavorským lesem, kde chrání 75 %, je to směšné číslo. Hnutí Duha považuje bezzásahovost na téměř 50 %. Přitom se nejedná jen o lesy, ale i o říční kaňony nebo louky, kde se vyskytuje tetřev. Zvýšení nejpřísnější ochrany je relevantní. Proces převodu cca třiceti sedmi procent na bezzásahovost nepůjde hned, ovšem nemělo by to trvat desítky let. Preferovat musíme přírodní bohatství (druhy, společenstva, procesy, reliéf), nikoliv projekty lyžařských areálů a zábavních center.
Rozhovor Lubomíra Hajného a Matěje Stropnického vyšel v pondělí 27. února 2017 v časopise Myslivost č. 3/2017 na straně 54.