Proč vláda nepadla z jiných důvodů než pro odpor několika vlastních poslanců a dřív? Opozice neuměla stanout v čele veřejnosti, pojmenovat celistvost příčin nespokojenosti a nabídnout vlastní ideologický rámec. Mohl mít charakter hnutí.
Ještě než dojde nebo nedojde k sestavení prozatímní, přechodné či letní překlenovací vlády České republiky, jak je různě titulována, zbývá trochu času ohlédnout se nad souvislostmi pádu té minulé.
Jakkoli koaliční smlouva pečlivě stanovovala celé množství postupů, za nichž mohlo dojít k ukončení spolupráce ODS, lidovců a zelených, ani jedna ze smluvních stran se k žádnému z nich neodhodlala, přestože k tomu KDU-ČSL i Strana zelených (SZ) měly od začátku mnoho programových i morálních příležitostí. Vláda tak nakonec nepadla, aby uvolnila místo lepší, nepadla, protože by se neuměla vypořádat kritikou, nepadla v daném okamžiku z vůle veřejnosti. Padla marně, ve chvíli, kdy byla její činnost omezena na administrativní opatření. Ani spokojenost opozice tak není odůvodněná. Nepřevzala iniciativu, svezla se na vlně odporu, který nevyvolala, a svrhla vládu v nejméně vhodný okamžik souběhu hospodářské krize a evropského předsednictví.
Lepší vláda ve smyslu spolupráce založené na programovém průniku do voleb již nevznikne. Dlouho tolik nepravděpodobná shoda ODS a ČSSD na termínu předčasných voleb a novém kabinetu se může přiblížit pouze jako druh spojenectví proti zvůli prezidenta. Proto i spor o pojmenování vlády: zatímco strany chtějí zdůraznit dočasnost, aby si vzájemnou spoluprací zadaly co nejméně, prezident mluví o vážnosti situace a potřebnosti pevné vlády České republiky, aby všechny namočil, sám si zachoval nadstranickost a možná i aby pomohl novým pravicovým uskupením, která by se mohla na rozdíl od ODS hlučně vykazovat odporem ke spolupráci s levicí.
Přestože se usilovně tvářila reformně a mladistvě, byla Topolánkova vláda v aktuálním světovém kontextu doby již v okamžiku svého vzniku obsahově i rétoricky mimořádně senilní. Chtít privatizovat výdělečné, funkční podniky, které státu přinášejí zisk, a dokonce prestiž, jako je tomu v případě pražského letiště nebo budějovického Budvaru, to nejsou kroky dobrého hospodáře, ale ideologa. Jen tomu totiž vadí funkční státní podnik více než prodělečný: svým ziskem svědčí proti dogmatu. Chtít privatizovat veřejný sektor, ať už nemocnice, pojišťovny, divadla, památky, lesy, železnici, akademickou půdu a pak hradní sklepy a Krakonošovu zahrádku – to vše má základ v neoliberální doktríně malého, avšak silného státu, který v ideální podobě pouze vydává zákony, a vše ostatní včetně dohlížení na jejich dodržování a způsob výkonu trestu obstarává volný trh.
Uměla však opozice pojmenovat, o co tu šlo? Jak by mohla, vždyť privatizace éry sociálnědemokratických vlád byly neméně neprůhledné a nejinak zdůvodněné. Zde nemohlo dojít k zásadnímu střetu přístupů, protože o žádný ideologický střet ve skutečnosti nejde: Pavel Mertlík, Jiří Rusnok, Martin Jahn, Bohuslav Sobotka jsou všichni horší či lepší ekonomové dobře uplatnitelní pro realizaci tržních řešení bez přívlastků ve vládě ODS nebo ČSSD. Zvyklo se totiž u nás od odchodu Valtra Komárka do důchodu na Thatcherové úsloví „There is no alternative“. Nebýt Lubomíra Zaorálka a být jen Jana Hamáčka, ČSSD by se sotva postavila za protiradarové hnutí, na zahraničních misích by se s vládou dost možná dokonce shodla, a tak by šlo pokračovat. Tato vláda vládla tak dlouho ne pro své schopnosti, ale pro ideovou mělkost své opozice, již chybí hlubší a odvážnější politická vize.
Vláda sama, jak bylo uvedeno, nepadla dnes ani pod tlakem veřejnosti. S lidmi totiž svůj zápas prohrála už na podzim. Proti odešlé trojkoalici protestovalo zřejmě vůbec nejvíc různých profesních, názorových i věkových vrstev obyvatelstva od sametové revoluce. Studenti středoškolští, studenti vysokoškolští. Lékaři, lékarníci. Zemědělci, odpůrci radaru a pacifisté, herci a majitelé divadel, železničáři, učitelé, ředitelé nemocnic a rektoři vysokých škol. Tento odpor byl úspěšný, rozdrolil ji. Od podzimu již vláda neprosadila ve Sněmovně nic, naopak: radarové smlouvy jí byly jednou odloženy opozicí, podruhé je stáhla raději sama, zdravotní reformy padly všechny i s ministrem, u regulačních poplatků navrhla ODS ústupky sama. Veřejnost vládu porazila fakticky, opozice pouze formálně, proto dnes opozičním stranám může jejich pozdní svržení zkrotlé vlády navíc před celou Evropou přinést pouze opovržení.
O čtyři hlasy, které kabinet nakonec položily, se nevedl zápas na půdě Sněmovny, ale uvnitř jednotlivých stran. O Vlastimila Tlustého přišla vláda již při svém vzniku, jelikož se nestal její součástí, o Jana Schwippela na podzim loňského roku a o obě zelené poslankyně nejpozději jejich vyloučením ze SZ. O tyto čtyři hlasy připravila koalici především silová vnitrostranická politika obou předsedů, Mirka Topolánka i Martina Bursíka. Proto se na odštěpcích vzniklých vedle ODS či Strany zelených nemůže urodit nic kloudně odlišného, že u jejich zrodu není vzácná myšlenka, ale jen nepříjemná vzpomínka.
Taková je česká politika, že v ní je každý spor jen neartikulovaný. Reptání lidu, soustředěné na bezprostřední zájmy jinak rozdělených jednotlivců, v lepším případě skupin, je rebelií, kterou se této vládě nepodařilo potlačit. Rebely však nebylo pár poslanců, ale velká část veřejnosti. Přechodně, zato úspěšně. Opozice nezískala veřejnost pro svůj program a nestojí tak k vlastní škodě v čele společenského hnutí, přestože k tomu měla mimořádnou příležitost, neboť na pouhém odporu nelze dál stavět. Ani ona nedovedla vyvrátit celý světonázor trojkoalice, jen parazitovala na dílčích opatřeních: ministr zdravotnictví neodešel proto, že by opozice uměla vysvětlit, proč se nesmějí privatizovat veřejné pojišťovny, ale kvůli zástupným poplatkům, vlastně bezvýznamným.
Sociální demokracie i menší, dříve koaliční strany mohou neutříděné požadavky veřejnosti do předčasných voleb shrnout v program a ve volbách mohutně uspět. Musí se však radikálně rozejít se svými latentními sklony ke křesťanskému, zelenému a sociálnímu neoliberalismu doma a s unilateralismem v zahraniční politice, jinak se bude situace po volbách opakovat. Hospodářská krize je zde příležitostí na léta dopředu.
Text byl publikován v LtN 15/09