Život na trhu práce je dokonale dokonalý. Továrny na vzdělání vyrábějí otitulované produkty. Produkti za svou přidanou hodnotu vzdělání platí. Potom se nabízejí poptávajícím firmám a podle své ceny jsou odměňováni. Jedna věc ale nesedí. Firmy neplatí továrnám za dodané výrobky. Nejde mi do hlavy tuhle jedna věc. Říkají mi, že vzděláváním si zvyšuji kvalifikaci na trhu práce, že pak dostanu víc peněz, když budu pilně studovat, a že mám tedy za své vzdělávání zaplatit, protože se mi to vrátí. Třeba školné, nebo odložené školné, kdyby mi to na trhu práce šlo přesto pomaleji, nebo zápisné čili předplatné takové. Chápu, chápu, při svém vzdělání. Ale pak mě napadá přeci jen námitka. Zdá se mi totiž, že čím déle se snažím sebevzdělávat, tím je moje vzdělání tou právě největší překážkou v uplatnění na trhu práce. Vedle neutrálního vzdělání se mi totiž časem vyvinul i jakýsi vřídek kritického myšlení, nepochybně původně nezamýšlený. Nevelký sice, ale stačí k tomu, že se mé vzdělání na trhu práce naopak uplatňuje velice nesnadno. Ještě nikdy jsem nesháněl nic přes inzerát, ani lásku ne, ale pro potřeby tohoto textu, proč jich pár aspoň nepročíst. Mám vysokoškolské humanitní vzdělání. Hned první mi tak padl do oka jeden, kde hledají regionálního manažera pro komunikaci se státní správou, občanskými sdruženími a školami v Praze. Poptávají právě humanitní vzdělání, konkrétní obor je jim už lhostejný, dále chtějí dobré analytické schopnosti a vysokou loajalitu. To by snad všechno šlo, kdyby poptávající firmou nebyl ČEZ. Těžko přece mohu skloubit své analytické schopnosti s vysokou loajalitou. Vřídek mne nenechá. Hledám dál. Studoval jsem i v zahraničí, umím obstojně tři světové jazyky, zkusím tedy nabídku místa manažera pro mezinárodní prodejní strategie. Požadují výbornou angličtinu, na stejné úrovni prezentační a komunikační schopnosti a týmového ducha, popis práce je ale: plánování a rozvoj distribuční sítě, vývoj konceptů prodejního školení nebo hodnocení dodavatelů prvků pro obchodní síť. Když vřídek namítnul, že je to podpora prodeje aut, ještě jsem ho umlčel, ale pak začalo být jasné, že tady uplatním ze svých studií nikoliv nabyté vzdělání, ale nanejvýš sofistikovanější podobu praktických dovedností: jazyky, zkušenosti z práce ve skupinách na americké střední a powerpointové prezentace. Ještě to zkusím jednou. Jde o nabídku práce vedoucího personalisty. Musí mít vysokoškolské vzdělání, může být humanitní nebo ekonomické, na tom nesejde. Opět budu muset dobře prezentovat a komunikovat a navíc něco, co ovšem nemohu mít ani z humanitní ani z ekonomické vysoké: velice dobrou znalost zákoníku práce. Měl jsem ji asi získat buď ostatně všude požadovanou praxí nebo po večerech. Už mě to nebaví, k čemu mi tu bude mé vysokoškolské vzdělání?Tu otázku si ovšem kladu ve všech třech případech. Správněji zní: nikoliv mé, ale k čemu mi tam bude jakékoliv vysokoškolské vzdělání? A také: k čemu bude jim? Pomalu mi to začíná být jasnější. Ať už mému uplatnění na vzorku trhu práce zabránil vřídek kritického myšlení, podkvalifikace pozice či požadavek jiných znalostí, než nabízených obory univerzit, firmy chtěly především vždy něco jiného, než co jsem získal vzděláváním. Proto jsou tak nevrlé a opakují, že se neučíme nic praktického. Sice nevím, proč tedy požadují za stávajících poměrů vysokoškolské vzdělání, ale úplně jim dávám za pravdu.A při mém vzdělání mám dva zlepšováky. První tento: pro práci na většině míst v soukromých firmách by úplně stačilo firemní školení, třeba jednoleté nebo i delší, podle náročnosti, při němž by vybraný uchazeč o práci sice pracoval, ale nedostával by plat, možná by i naopak trochu za své zaučování platil sám. Odpadlo by nepraktické studium pro ty, kdo ho neupotřebí, univerzity by ušetřily a firmy by si potřebné lidské zdroje vyráběly na míru samy. Druhý takový: na trhu práce si přece firmy kupují výrobky univerzit, tedy studenty. Platit podle zákonů trhu by ale neměly jen těmto lidským výrobkům, ale také továrnám jejich původu, univerzitám. Ať tedy platí školné soukromé firmy, které poptávají zaměstnance s vysokoškolským titulem. Za každé místo s povinným titulem jedno školné na semestr. Malé firmy s nevelkým obratem by si mohly žádat prostřednictvím státu sociální stipendia. Podmínkou zavedení tohoto školného by byl spolehlivý systém bankovních půjček pro firmy, aby mohly školné splácet postupně. Bude to výhodné i pro povzbuzení chřadnoucího bankovního sektoru.Teprve teď začíná být trh práce zcela optimální. Studenti se nemusejí učit nic, co neuplatní a nezpeněží. Školy učí jen ty, kteří své vzdělání prakticky využijí a dostávají za svou práci řádně zaplaceno. Firmy platí jen za takové, kteří opravdu umějí, co poptávaly a ostatní si doškolí samy. Stát ušetřil a ještě mu zbylo na těch pár procent vředovatých pošetilců, kteří chtějí studovat kvůli poznání samému. Všichni jsou spokojeni. A trh? Ten je vždycky nejspokojenější, když je klid a mír.
Text vyšel v Deníku Referendum, 26.1.2012
