„Politickým úkolem lidstva je skloubit trojí: ekonomickou efektivitu, sociální spravedlnost a individuální svobody,“ napsal John Maynard Keynes. První vyžaduje technické znalosti, druhé lásku k obyčejným lidem a třetí toleranci a schopnost neomezovat talent, dodal, a opustil rok po druhé válce britské ministerstvo financí, nově a ovšem poprvé vedené labouristy. Keynes, dnes spojovaný s rozrostlým, zaopatřovacím státem, který pilně intervenuje do hospodářství, trval právěže na tom všem zároveň, a labouristů se obával. Životopisná kniha Richarda Davenport-Hinese, Universal Man. The Seven Lives of John Maynard Keynes (William Collins, London 2015), jej představuje jako nejvlivnějšího ekonoma krátkého dvacátého století.
On to byl, kdo v Ekonomických důsledcích míru v roce 1920 (česky až CDK, Brno 2004) jako ministerský úředník s přístupem k zápiskům z rozprav na mírové konferenci nesmiřitelně kritizoval versaillské uspořádání reparací, které, jak známo, vymohla především Francie především na Německu. Diktát, diktát, volali celá dvacátá léta s oporou v jeho studii budoucí diktátoři a na jejich placení hynula Výmarská republika. Reparace, motivované jednak pomstou poraženým jednak ale i zadlužením vítězů, a nejvíc právě Francie, Keynes úplně odmítal. Navrhoval válečný dluh Francie vůči USA a Británii odpustit a nad to chtěl nadvýrobu britského uhlí přerozdělovat po Evropě prostřednictvím Společnosti národů. Tehdy silné národní státy si ve Versaillské smlouvě prosadily opak, jehož naplnění nikdy nedosáhly. Keynes ale navždy zničil obraz oprávněnosti jejich postupu.
On to posléze byl, kdo našel způsob, jak čelit revoluci v krocení kapitalismu státem. Neregulovaný trh si jako neefektivní ošklivil stejně příkře a ze stejných důvodů jako ekonomiku řízenou státním plánem. Jeho Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz z roku 1936 (česky ČAV, Praha 1963) klasické ekonomy překvapila po analýze hospodářské krize předchozích let závěrem, že ekonomický růst nesměřuje sám od sebe k úplné zaměstnanosti. Státní investice, to je až válečný a těsně poválečný Keynes, upozorňuje Davenport-Hines, Obecná teorie zůstává u doporučení většího přerozdělování bohatství, které stimuluje poptávku a tím výrobu a obchod. Prozatím mu musím věřit, ještě jsem ji nečetl.
Všímám si ale, že dosud přichází Keynes se svou vždy až ex-post, po mírové konferenci, po hospodářské krizi. Obojí kritika jej ale v Bretton Woods (1944) konečně postavila do středu tvůrců poválečného uspořádání.
Protože on to byl, kdo zformuloval návrh nových světových institucí: Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Fond měl udržovat hodnotu měn ve vzájemné rovnováze a banka financovat poválečnou obnovu. Tuhý odpor britské delegace, která se bála ztráty pozice světového impéria ve prospěch světové organizace, i americké, odmítající veřejné programy, zlomil. Jediné, co neprosadil, byla společná světová měna bancor jako nový mezinárodní měnový standard.
Co se zdá optikou alterglobalizačních hnutí dvou minulých desetiletí na první pohled paradoxní, totiž že MMF i Světová banka vznikly původně jako instituce mající sloužit krocení nekonečné nevyzpytatelnosti kapitalismu, je pochopitelné až s vědomím ropné krize počátku sedmdesátých let, kdy se tyto instituce zhroutily ve svůj opak. Právě fakt, že světová měna onehdy nevznikla, umožnil Nixonově administrativě dominancí dolaru obě instituce ovládnout partikulárními zájmy USA a tím keynesiánský systém rovnováhy podlomit.
Text Matěje Stropnického vyšel ve čtrnáctidenníku Tvar, prosinec 2017.