V Komedii uvedli, co Praze už dlouho chybělo: původní a nanejvýš poetický kabaret. Celé představení vydrží přesně na té hranici mezi šílenstvím a genialitou, kterou osud českého básníka Ivana Blatného vyžaduje, také díky využití Blatného veršů ze sbírek Stará bydliště a Pomocná škola Bixley.
Je to jako elektrický šok, náhlý zdroj mocné energie, u níž se neví, kam tělo vrhne. Tvář se stahuje do křeče, bolest sílí, neví se, jestli praštit do stolu, jestli vrazit hlavou do zdi, někoho obejmout a dusit. Prostorem vlaje klobouk zavěšený na podprsence, tedy si ho Karel Dobrý jako básník nasazuje a začíná první číslo kabaretu. Křičí své verše, ty se opakují, některé motivy se vytrácejí, aby se vrátily později s novou intonací. Šlape i hudba. Klavír, dechy, všechno se hýbe, vše zmítá šílenost. Ne však pomatení, ale šílenost ze světa, který je tak krutý a nespravedlivý, a že je takový stále rafinovaněji, že tomu už duše nehodlá odolávat tiše, a spouští se. Tak jako byli jiní čtyřicet let v emigraci třeba v Paříži nebo v Mnichově, u rozhlasu či v nakladatelstvích, básníka Ivana Blatného zavřeli v Anglii s diagnózou schizofrenní paranoia do léčebny. Také na čtyřicet let. Tento kabaret je o oněch letech.
Kabaret není hra se zpěvy a není to estráda. Je to glycerínová show s krví v kapslích, pudrem a růží, surrealistická klauniáda. Vše je symbolické. Může se umřít a znovu vstát. Kříž je skládací, dýka plyšová, trůn na kolečkách. Kabaret je založen také na tom, že když slečny při kankánu vyhazují nohy, lemy jejich sukní jsou za příplatek cítit v prvních řadách. Když už u nás, a nebývá to často, někdo dělá tuhle těžkou disciplínu, po celé scéně se kolébávají malí pitvořící se mužíci v buřinkách a s hůlkami. Tady naštěstí nejsou. Provést osud básníka v blázinci revuální formou, s dialogy takřka jen z jeho veršů, s původní džezbendovou hudbou, to je vrcholná troufalost. A skvěle napsaná a provedená.
Režisér je pravý iluzionista, když na jevišti tak desetkrát deset metrů vytvořil tři prostory. Je rozděleno mezi diváka, básníka a hudebníky, na naznačený nemocniční pokoj psychiatrické léčebny a pódium pro kapelu. Perspektiva prostoru je obrácena: kapela hraje a zpívá pro prázdné skutečné hlediště, Blatný – chovanec pro publikum na jevišti – je uzavřen uvnitř pokoje. I divák je tak za zdí, za níž je zamčen zuřivě živý básník. Toto divadlo si z rekvizit tropí žerty, z jídla až k nechutnosti. Důvěrně asociuje hnus nemocniční stravy, gulášovky zajídané buchtičkami se šodó a zapíjené vroucím čajem, když sestra místo krmení básníkovi stravu vždy rozmaže po celém obličeji, nebo okamžik, kdy básník vyhazuje z nespolečensky napěchovaných kapes svého saka spousty malých tužek, takových, které musí mít každý správný básník, když chce být jako takový vnímán. Tento jich má desítky, všechny své verše ale umí zpaměti. Při každém se zpotí a není to jen světly, i když i jimi: pobyt v blízkosti slunce prostě pálí.
Mezi jednotlivými kabaretními čísly se odvíjí básníkův život, v korespondenci, dálkovou interakcí. Jak to v nemocnici bývá, pacient žije ve vlastním světě, což dále prohlubuje jeho chorobu. Každou zprávu zvenku omele stokrát a úplně ji přetvoří, nezřídka může jedna ledabyle pronesená věta při takové návštěvě znamenat rozchod celoživotních přátel. Něčím podobným je i výčitka adresovaná bývalému příteli Josefu Kainarovi v dopise jeho ženě: „Proč jsi byl na Ivánka zlej?“ A hudba vříská. Podobně i úvahy o sebevraždě: Blatný si rozmýšlí, s kým by ji chtěl spáchat. S Halasem ne, ten by z toho mohl mít problémy, raději s Ortenem, to bude krásné.
Tanec, tanec a zase tanec, psal Teige kdysi o poetismu. I Blatný neobratně tančí, asi takové ranní šůbydůby při čištění zubů podle rádia. Mluvil o kouzelnících, travestii, namalované slze, žonglérech, hadích ženách, o elektrickém divadle. Mělo to být proletářské umění. Před jeho závěrečnou fází Blatný utekl, což Teige už nestihnul. To však neznamená, že právě oni neměli tak trochu pravdu. Na ni navazuje i inscenace Jana Nebeského podle libreta a s hudbou Miloše Orsona Štědroně. Neunaví vás, ale úplně vyčerpá. Jak píše Blatný v jedné z prvních anglických básní Hřbitov: „Důstojný pane, svítá. Podívejte se!“
Miloš Orson Štědroň: Kabaret Ivan Blatný. Režie Jan Nebeský, hudba Miloš Orson Štědroň, výprava Jana Preková, hrají Karel Dobrý, Gabriela Míčová, Lucie Trmíková, Monika Krejčí. Premiéra 15. března 2007 Divadlo Komedie Praha
Text vyšel v Literárních novinách 2007-18 na straně 12.
Publikováno online 4.5.2007