Vláda i odboráři a na jiné úrovni vedení šumavského parku a ochránci přírody spolu viděno mediální zkratkou vedou monolog, kde nikdo neposlouchá a zdá se, že přispívají k vyhrocení situace rovnoměrně. Jenže na vině je především vláda.
Umění vyhrotit situaci je jistě v politice neméně důležité, než umění vést dialog. Stávku odborářů i třeba blokádu kácení v Národním parku Šumava organizovanou ekology je třeba vidět spojitě: tam i onde vláda prosazuje nebo dokonce koná bezohledně a odmítá se bavit o kompromisech. Každá stávka nebo i blokáda jako její razantnější podoba má tři aspekty, které je třeba vidět a vyhodnotit zvlášť: právní stránku, legitimitu zvolených nástrojů a obsah požadavků.
Obecné právo na stávku přiznává všem Listina základních práv a svobod. Proto nemá pravdu poslanec ODS Petr Tluchoř, když o něm píše: „Odboráři se hluboce mýlí, když si toto odvozené sociální právo vykládají jako jednu ze základních svobod, jakými jsou právo na svobodu, na život či na majetek.“ Právo na stávku je stejně základní jako ochrana soukromého vlastnictví nebo bezplatné zdravotnictví. Zvláštním zákonem upravit její podobu, jak o tom nově mluví ministr spravedlnosti, je sice možné, ale od této vlády nebezpečné, protože hrozí omezení skrze administrativní překážky.
Vyjádřit odpor, ano i „postavit se na odpor“ Listina výslovně umožňuje tam, kde jde o ohrožení demokracie či porušování základních práv či zákonů ze strany kohokoliv tedy včetně vlády. Takovým nástrojem je blokáda, a lhostejno už jestli jde o blokování dopravy s cílem zabránit reformám, které jdou proti základním právům v Listině obsaženým, nebo o blokování kácení stromů na Šumavě, kde je porušován zákon o ochraně přírody i vyhlášky vedení parku. Slova již citovaného Petra Tluchoře na adresu blokády: „Jde o kriminální čin, za který hrozí podle trestního zákoníku až tři roky vězení,“ ladí víc než s českým právním řádem s nedávným vyjádřením běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka na adresu tamní stávky: „To se mám jen nečinně dívat? Budu je sledovat, a potom udeřím tak tvrdě, že ani nestihnout utéct za hranice.“
Akumulovat politický kapitál lze nejtrvaleji důvěrou v soulad slov a činů, nejsnadněji ale slibováním a strašením. Vláda i odboráři a na jiné úrovni vedení šumavského parku a ochránci přírody spolu viděno mediální zkratkou vedou monolog, kde nikdo neposlouchá a zdá se, že přispívají k vyhrocení situace rovnoměrně. Jenže na vině je především vláda, to ona navrhuje a silou prosazuje tu i onde svou, i odboráři i ochránci chtějí pouze udržet současný stav, nové požadavky nekladou. Je to soubor bezohledných neoliberálních reforem vlády, který vyvolává bezohlednou reakci odborářů i ochránců. Tuto spirálu je jistě třeba zastavit a může to udělat v období mezi volbami opět jen vláda. Moudrá vláda nehájící jen úzké skupinové zájmy bude znovu vyjednávat a budu muset i ustoupit, ty ostatní vlády mají vždy ještě možnost použít pendreky a vodní děla. Jenže to už tu bylo.
Česká republika čeká na reformy se zcela odlišným étosem, ve zdravotnictví, školství, energetice i ochraně přírody. Alternativní vizi ovšem nepředkládá současná opozice, ta pouze hájí těžko udržitelnou minulost. Kdo nevidí řešení v současných reformách výhodných jen pro někoho a likvidačních pro většinu ani v pokračujícím životě ničím neomezené spotřeby na dluh musí hledat alternativy. A kdo je chce i uskutečňovat, nemá v současném politickém establishmentu žádného opravdového spojence a musí se rozhlížet mimo něj.
Text vyšel v Deníku Referendum dne 23.06.2011.