V Lidových novinách článek vyšel s titulkem „Díky za celou radarovou debatu“
Chuť debaty o radaru připomíná přelouhovaný ceylonský čaj, jsou v ní všechny šťávy, co jich břicho české i světové politiky má. Svým přispěla vládní dezinformační kampaň, svým výhrůžky ruské generality, svým neustálé obměňování zdrojů možné hrozby Spojenými státy, svým starostové i veřejnost, svým koalice i opozice. Kdybych navíc nevěděl, že je český tisk nestranný, myslel bych si, že výstavbu americké radarové základny na našem území podporuje. Zásadní debata měla probíhat především nad třemi otázkami. První je analytická: Existují hrozby takové povahy, které by bylo možné odvrátit právě a jedině s pomocí protiraketového štítu? Druhá, bezpečnostní: Nezvýší vybudování radarové základny v těsné blízkosti českého hlavního města riziko útoku na ČR, tj. neohrozí nás radar víc, než nás ochrání? Třetí a výsostně politická: Cítíme se být více součástí transatlantické vazby nebo Evropské unie, čili jsme více spojenci USA nebo více Evropany? Kupodivu se však vše radarové točí okolo toho, zda bude radar pod NATO nebo ne. Osobně mám za to, že je to téměř lhostejné, ale pokusím se vysvětlit, jaký pohled mají na stav začlenění zelení.
Oč méně nového sdělil právě skončený summit NATO v Bukurešti, o to více svádí naši vyjednavači boj o interpretaci jeho výsledků. Že bude radar po Bukurešti pod NATO, tvrdili raději již před summitem všichni ti, kdo si radar přejí. Že pod NATO není, budou říkat ti ostatní, i kdyby byl. Obtíže spojené s výkladem situace jsou tak nasnadě: klíčové je vědět, kdy je radar pod NATO. Za pomoci oficiálních termínů aliance dospěla zahraniční sekce SZ k definici, že podmínka začlenění radarové základny pod řízení a velení aliance je splněna, jsou-li zároveň, od počátku a po celou dobu provozu základny: personál, vybavení, zařízení, komunikační prostředky a procedury alianční. Posledně jmenované procedury značí „postupy a činnosti, které se v NATO používají pro plánování a plnění operačních bojových úkolů“, praví se v zeleném odborném materiálu.
V závěrech bukurešťského summitu se uznávají hrozby spojené s šířením zbraní hromadného ničení i přínos protiraketového štítu v boji proti nim a také proti raketám dlouhého doletu. Aliance jinými slovy uznala, že nebezpečí existuje a že štít jej pomůže odvrátit. Na komuniké je patrné poučení z nenalezených zbraní hromadného ničení v Iráku, jejichž hrozba byla oficiálním důvodem tehdejší invaze: původce hrozby se taktně nezmiňuje, lepší je strašák obecný, proti tomu nelze nic namítat. Pro všechny, kdo chtějí radar jen pod NATO, aniž mají přesně definováno, co to znamená, je důležité sdělení téhož usnesení summitu: „Hledáme způsoby (…), abychom zajistili jeho úplnou integraci do budoucí alianční architektury protiraketové obrany.“ Kdo hledá způsoby, ví, že je zatím nenašel. Toto úsilí je třeba ocenit, ale konstatovat lze jediné: radar pod NATO zatím není. Všichni tedy, kdo podmiňují svou podporu základně zařazením pod NATO, měli by počkat přinejmenším na summit NATO příští rok. Bude-li předložena dvoustranná smlouva mezi ČR a USA do té doby, nelze ji podpořit.
Bez ohledu na podmínku řízení a velení NATO, žádají zelení k základně rovněž společné stanovisko Rady Evropské unie. Sjezdové usnesení dodává: „Rozhodnutí Zelených o případné podpoře smlouvy o zřízení radarového zařízení protiraketové obrany USA na území ČR závisí na splnění výše uvedených předpokladů.“ Ani tehdy tedy, bude-li vše splněno, podpora zelených ještě není jistá. V této chvíli a pro tento text smlouvy je pak vysloveně nemožná.
Češi v této radarové debatě, stejně zastánci i odpůrci, stejně politici i veřejnost, podali pozoruhodné svědectví o svém stavu. Souběžně se odehrává střet mnoha zásadně odlišných stanovisek: spor europeistů a atlantistů, spor zastánců preventivních úderů, ozbrojeného míru i pacifistů, a snad nejdůležitější spor těch, kdo chtějí chápat Česko jako dějinný subjekt s těmi, kdo to považují za nebezpečné. Jedno však platí tuším bezezbytku: naše česká otázka nabyla v radaru přechodně opět na světovosti. I tato generace v něm dostává nečekaně příležitost vymanit se bez lustrování a zakazování odlišných názorů, bez přejmenovávání ulic a výměn pomníků, z potupného svrabu normalizační závislosti. Radar je dar dalších let české nezletilosti, umí prodloužit pubertu; jeho odmítnutí je příležitost pro dospělou zemi.
Text vyšel v Lidových novinách, 5.4. 2008