Ombudsmanova zpráva dokládá, proč byl postup vsetínské radnice vůči Romům zcela nepřijatelný, současně zpochybňuje vztah jeho koaličních partnerů k němu jako rozporuplný, přemrštěný i nedůsledný.
Každý, kdo si přečte stanovisko veřejného ochránce práv Otakara Motejla k řešení situace sociálně znevýhodněných občanů ve vsetínské Smetanově ulici, získá argument k názoru, že zřízení jeho úřadu bylo jedním z nejprospěšnějších kroků, jehož se česká justice od revoluce dočkala. V několika bodech dokládá, kdo v čem pochybil i kde konal správně.
Zpráva dokládá, že sociální odbor vsetínské radnice na jedné straně využíval zákona a převáděl sociální dávky tamních občanů na úhradu nájemného, čímž bránil růstu jejich zadlužení. Na druhé je odrazoval od žádání o dávky pomoci v hmotné nouzi s poukazem na to, že ji nedostanou. Týž odbor úřadu sice řešil zanedbávání péče nebo trestnou činnost mladistvých jako u všech druhých občanů, ovšem naprosto neplnil své úkoly v oblasti prevence. Sociální prací se město Vsetín zabývalo dlouhodobě, ovšem protichůdně: zároveň v rámci koncepce práce terénních sociál ních pracovníků i takzvaným Uplatňováním programu nízké tolerance. Zlínští krajští hygienici postupovali podle Motejla při zjišťování obyvatelnosti ubikací v lokalitě Poschla, kam byli obyvatelé Smetanovy ulice vystěhováni, správně, město Vsetín ale neučinilo dost pro zjištění, zda jsou obytné a sanitární kontejnery vhodné pro jejich trvalé bydlení. Ombudsman má za to, že vystěhování romských obyvatel Vsetína do lokality Poschla bylo coby zásah do soukromí osob i svou formou legitimní, ovšem, že jejich vystěhováním do jiných okresů bylo totéž právo porušeno, a to včetně formy provedení, neboť byla zároveň omezena svobodná volba jejich pobytu a způsobu života. Zásah také zhoršil sociální situaci dotčených osob.
Jiří Čunek a jeho úřad projevili při řešení celé problematiky naprosto nedostatečné sociální cítění, upřednostňovali nástroje represe před prevencí a v závěrečné fázi, při vystěhovávání do vzdálených okresů, již také překročili zákon. Úřad si práci ulehčoval, dotčený pavlačový dům ve vsetínské Smetanově ulici průběžně neopravoval a rovněž nedostatečně informoval o možnostech sociální podpory. Na druhé straně ale nenechal rodinám narůstat dluhy za nájemné, dbal o šetření kriminality včetně rodinných sporů jako u všech druhých občanů a jednal podle schválených koncepcí. Postup vůči Romům se zdál odsouzeníhodný od počátku. Zpráva ombudsmana dává kritikům za pravdu v tom, že to, co se dělo, přijatelné není a vsetínský postup by se neměl opakovat, ba co víc: že by vystěhovaným rodinám mělo být nabídnuto sociální bydlení v městě jejich původu a pravděpodobně i náhrada za ušlá práva. Na druhou stranu, míra kaceřování, která byla na Jiřím Čunkovi od doby jeho nástupu do nejvyšší politiky prováděna, se ukazuje jako neúměrná. Sám jí zajisté pomohl také opravdu neopakovatelnými výroky. Ovšem pravda také je, že člověk zahnaný do kouta kopává i nepřiměřeně vysoko.
Ve Vsetíně se zachovali nikoli jako osvícení vládcové, ale spíše jako chybující demokraticky zvolení zástupci. Že svým postupem vyjádřili názor značné části obyvatel nejen Vsetína, je smutné, ale je to v tuto chvíli tak. Značný prostor se tu nabízí Straně zelených, neboť má problematiku v gesci, může tedy příslušnou legislativou přinejmenším zabránit opakování nepřijatelných vsetínských postupů.
Ani sám samozřejmě se vsetínským postupem nesouhlasím, považuji jej za nepřípustný a následné výroky Jiřího Čunka za snadno žalovatelné. Přesto je ale nutné vyslovit na základě nových skutečností názor, že Jiří Čunek se neprovinil svým postupem ve Vsetíně více, než je v kraji obvyklé. Přitom za to měl podle názoru médií, opozice a kupodivu jen v určité fázi vývoje také některých představitelů vládní koalice včetně zelených nést mnohem větší odpovědnost a být trestán, než by bylo případné. Jsem nakloněn věřit i tomu, že právě tento cílený tlak, a to bez ohledu na průběžné další řešení ostatních jeho aktivit, vedl k jeho výrokům na adresu Romů obecně, jimiž si v kritické chvíli pokoušel zajistit proti všem podporu veřejnosti. Za to si zaslouží opovržení, neboť lidu se dovolávají jen padlí gladiátoři. Svůj účel to z Čunkova pohledu ovšem splnilo: získal ve veřejnosti spojence a přinejmenším druhdy nesmlouvavý zájem vládní koalice na jeho odvolání ne právě zásadově ochladnul.
Nabízí se zde úvaha, proč koalice, vědoma si své morální převahy, nenavrhla řešení, které by i Jiřímu Čunkovi umožnilo zachovat si tvář, a proč jej k extremismu ve skutečnosti sama dotlačila. Promarnila tím vhodnou příležitost k potřebné debatě, když ji ukřičela v počátku, aby ji pak nechala uplynout bez závěrů. Že rychlý přechod politika z okresu do vlády je nebezpečný pro něj samého, je zřejmé. Nemusí jít vždy jen o nepřijatelné názory, ale i o nepřijatelné osoby. Otázkou zůstává, zda tak rychlý přechod cizorodého elementu do dohodnutého systému nejvyšší politiky nenese riziko i pro ty, kteří se ve vládních kruzích pohybují déle. Možná ano, a možná větší.
Vyšlo v Literárních novinách,18.6.2007