Karel Schwarzenberg se těší všeobecné přízni médií, o níž se stará zástup loajálních novinářů, kteří prošli jeho Respektem. V tomto časopise se píše pod dojmem a s pocitem oprávnění. Autoři zaujatě hájí nestrannost a svobodu pravicového slova: takové volně podle pravdy.
Jako student žurnalistiky jsem, ač tehdy redaktor Literárních novin, strávil dvouměsíční stáž v Respektu. Jejich redakce v Křemencové ulici byla podobně neuspořádaná jako ta naše literárkovská. Počítače měli ale s rychlejším připojením k internetu a myši zbavené prachového nánosu. K šéfredaktorovi bylo nutno objednat se přes milou vrátnou.
Takhle nějak se v Respektu píší začátky reportáží: nejdříve navodit atmosféru, udeřit emotivním protikladem, vzbudit zájem, že vás autor přivede do míst, kam běžní čtenáři, zvlášť ti jiných časopisů, nesmějí.
Nic proti tomu, ale se splněním týchž kritérií lze čtenáře uvést do děje i takto: nad stolem pro redakční porady, který byl tehdy v Literárkách hlavním maskotem odporu části redakce, visel v Respektu dlouhý seznam mobilních kontaktů. Nechyběl Weigl a Šlouf, u jihoafrického mobilu Radovana Krejčíře byla hvězdička s poznámkou: nešířit a smajlík. Vedle toho, že jsem se chtěl učit psát i jinak než dosud, zajímalo mě čistě novinářsky, jak Respekt chodí. Hledal jsem marně, všechno bylo v pořádku, nic zvláštního. Vynikající nuda. Až poslední text. Pořád mi to nešlo, pořád to nemělo důvod být otištěno v Respektu. Pozval si mě večer editor Ivan Lamper. V redakci, kde byl za dne burzovní shon, jsme byli sami dva a lampa se zakouřenou clonou. Tady u Lampera vzniká po dvacetiletí tajemství Respektu, došlo mi naráz.
Stačí volba slov, nahrazení anonymního šéfredaktora za denního světla tajemným editorem v duchu „.a lampa ještě svítila“ a z dobrotivé stařenky je, via babka kořenářka, ježibaba. Takové volně podle pravdy. V Respektu se píše pod dojmem a s pocitem oprávnění. Píše se tu s čistým úmyslem o věcech prohnilých, snaží se zlepšovat systém, pečuje se o demokracii, odhaluje se korupce. Píše se tu zaujatě a hájí se nestrannost a svoboda slova. Velká část české intelektuální levice mezi válkami, která tvořila nejvlivnější think-tank své doby, když se vzpamatovala z roku 1929, své city nepřehodnotila a trvala většinově na svém. Tak trvá i Respekt, po nekritickém obdivu k Václavu Klausovi v devadesátých letech a procitnutí během balíčků, na ideologickém svém.
Tento časopis však zároveň nastavil naší době standard, kterého popravdě nikdo druhý tak úplně nedosáhnul. Mohl si dovolit to dělat, mělť štědrou kapsu Karla Schwarzenberga. Za těch dvacet let prošlo Respektem mnoho novinářů, kteří mají dnes jeho školu a tvoří vlivný směr. Bývalé respekťáky lze najít v Lidových i Hospodářských novinách nebo na internetovém Aktuálně.cz. Ve svém týdeníku se kdysi naučili poctivé práci i šetrné manipulaci s citáty a fakty. Ono hájemství Křemencové, spočívající v pravicové svobodě s dobrým platem, splácejí dnes svému mecenáši zlatem: tvoří mu politickou auru, jakou neměl, vyjma polistopadových měsíců, Václav Havel ani, vyjma prvních let české samostatnosti, Václav Klaus. Cokoli udělá Karel Schwarzenberg, i kdyby to dopadlo úplně jinak, než zamýšlel, je dopředu označeno za mimořádný přínos rozvoji politiky, vědy i umění. Polemika s jeho politickým působením je dopředu prohraná. Vadí mi vědět, že Respekt bude Mašíny vyznamenávat a Literárky je odsoudí, že tam radar je skvělý a tu, že je to zpozdilé. Na jednom pozoruhodném se Respekt i Literárky shodnou: nelahodí jim opozice ve Straně zelených. Důvody jsou už zase jiné. Respekt má za to, ústy svého šéfredaktora, že je antiamerikanistická, neodpovědná a bez smyslu pro realitu. Literárky, rovněž ústy svého šéfredaktora, že tato opozice nepředstavuje principiální alternativu a mnozí její představitelé jsou stejní jako Martin Bursík, jen méně schopní. Co je naše, to je dobré. A na zelené si kdysi dělaly Literární noviny a dnes dělá Respekt jakési nároky, nikoli vzdálené majetnickým. Respekt ani Literárky, zdá se mi, nechtějí zelené, chtějí svou stranu. Jako příznivec odvahy Mašínů a odpůrce nesvéprávnosti radaristů, odkládám oba listy a zachmuřen si jdu s cigaretou kvality života napustit půlnoční vanu.
Ale než mi nateče voda, ještě dovětek: časem se každý, kdo si zvykl láskyplnou silou pečovat o povznesení druhých, octne příliš nad ně povznesen.
Text vyšel 21.4.2008 v Literárních novinách, rubrika Domov, strana 3