Pražská Galerie Václava Špály vystavovala nedávno fotografie Filipa Lába a Barbory Mrázkové s názvem Východní blok. Je možné, že se projekt ještě přemístí. „Východní blok reflektuje zkušenost naší generace s historií,“ napsali v předmluvě autoři. Zkušenost je to spíše prázdninová.
Termínem východní blok se nejčastěji označuje celý tzv. komunistický svět, někdy ale také jen státy tehdy sdružené v RVHP, jindy ve Varšavské smlouvě. Ambiciózně nazváno, nenaplnilo vystavované z podstaty žádný z historických obsahů pojmu, neboť výstava sleduje pětici států: někdejší členy obou organizací, Československo, Maďarsko, Polsko, NDR, i nečlena Jugoslávii. Autoři tak užili široký termín východní blok ahistoricky pro jimi vybranou skupinu států ve vztahu k ČSSR volně definovatelnou jako okolní. Takovýto úvod se může zdát leckomu při posuzování výstavy fotografií přísný, ale chtějí-li autoři reflektovat minulost, měli by vědět, k čemu se vztahují. Příznačně to vypovídá o laxním přístupu k interpretaci naší minulosti, který byl charakteristický pro celou výstavu.
Expozice se měla ohlížet za tím, co zbylo z budovaného socialismu. Její koncepce byla však mimořádně nezvládnutá. Kritéria výběru předmětů fotografií si bylo možné spíše domýšlet. Zbytky z každé země přibližovalo za Československo panelákové sídliště a trocha svíček, za Maďarsko Balaton, z Jugoslávie Holý ostrov, bývalá věznice, z NDR Glienicker Brücke, zvaný též Most Jednoty, a z Polska ohlasy katovických protestů. Velkoformátové tematicky zamlžené fotografie však každou zemi reflektovaly jinak. Zatímco jugoslávské pohledy zachycovaly naháče v rozpadající se věznici, a tím poukazovaly na změnu společnosti (kde kdysi chodili vězni, opalují se dnes nudisté, což lze chápat jako reflexi změny využití areálu), osvíčkované bratislavské předmostí neříkalo nic. Koncepčně odlišné byly záznamy NDR a Polska, jejichž fotografie autoři komponovali pomocí figurantů. Setkání dvou mužů na Brücke der Einheit spojujícím Berlín s Postupimí snad poukázalo na to, že byl most častým místem pro výměnu zpráv agentů jednotlivých německých republik. Dnes už tomu tak ale není, proč jej tedy autoři pro své ozvěny zvolili, není zřejmé. Polská inscenace upomínala na katovické oběti pietní formou postav stojících zády k objektivu. Byla doprovozena ještě církevními motivy, nezbytným klišé obrázků z Polska, v nichž opět vystupovali statisté, tentokrát dva konkrétní. Autoři reflexi doprovodili jejich dvěma texty s charakterem zpovědi. Na to, že se narodili v sedmdesátých letech, jsou jejich vzpomínky dětinštější než u mnohem mladších. Bylo tedy cílem Lába a Mrázkové sdělit, že si pamatujeme málo, vesměs hlouposti, prvoplánovou symboliku a uvažujeme o minulosti v klišé? To je zhruba to, co sdělují, ovšem koncepční nahodilost brání interpretovat toto sdělení jako záměrné.
Pominout nelze ani dovolenkovou selankovitost většiny výjevů. V případě Maďarska i Jugoslávie bylo patrné, že si autoři obě země spojují především s prázdninami a koupáním, ať už v Jaderském moři nebo na Balatonu. Příznačný režimní rys, totiž že zatímco se tisíce lidí na pláži opalují, na nedalekém ostrově desítky méně šťastných lámou mramor v lomu, se na základě prostého zhlédnutí výstavy dovodit nedal. Práce Filipa Lába a Barbory Mrázkové Východní blok je tak spíše než reflexí pohledu současné generace na komunistickou historii motocyklovým deníkem s trasou spíše náhodnou. Když se ve stejnojmenném filmu z produkce Roberta Redforda mladý Guevara zasní nad sociální spravedlností a předznamená tím svůj osvobozenecký boj na Kubě i jinde, působí to právě tak: filosofie vista mare. Výpověď Lába a Mrázkové postrádala zkušenost z té doby a je i nedostatečnou zkušeností z dnešní generace. Hrdě nepřemýšlí.
Text vyšel v Literárních novinách 2006-22 na straně 12.
Publikováno online 30.5.2006
Zdroj: http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=2171