Divadelní sekce pražského klubu Rock Café, jemuž právě vstoupil v platnost zákaz večerních koncertů kvůli stížnostem nájemníků na jejich hlučnost, uvedla v české premiéře hru Mohameda Kacimiho Svatá země. Podtitul zní: co chcete ještě bombardovat, když už tu nic nezbylo?
Když hlasatel v televizi oznámí, že další část zpravodajství toho dne se bude věnovat konfliktu na Blízkém východě, jdu si do ledničky pro kolečko salámu a doufám, že až se vrátím, bude se už mluvit o něčem jiném. Tamní spor mezi Izraelci a Palestinci, v němž jedni hází jedním směrem rakety krátkého doletu a druzí druhým směrem domácí dělbuchy a všichni říkají, že ti první jsou v nebezpečí a ti druzí teroristé, mě už nudí. Tamní smrt mě dávno nedojímá, ale mám proto na sebe vztek.
Právě z nespokojenosti nad touto sdílenou lhostejností vyšel autor Svaté země a pokusil se ji prolomit intimizací, zmenšením dějin. Hluboce lidský příběh z Palestiny o dvou dospělých (Ondřej Pavelka a Eva Salzmannová), dvou dospívajících (Týna Průchová a Igor Orozovič) a americkém vojáku (Tomáš Krejčíř) obsáhnul vše z válečné miniatury: syn s vlasteneckým úpalem nechce přijmout rezignaci svých rodičů, opilství otce ani vaření matky: chce být hrdinou. Pod vlivem otřesu z nestoudnosti chování příslušníků armády na checkpointu, kde důstojník donutí arabskou ženu, aby uchránila od smrti své dítě, k veřejnému polibku, zabije vojáka střežícího rodinný dům, za což armáda vyhodí stavení do povětří.
Už příchod do divadelního sálu má vytvářet dojem tvrdého vojenského režimu okupované země. Fronta se stojí v ochranném pásmu z dřevěného hrázdění, před vstupem do hlediště Krejčíř kontroluje vstupenky vojácky drsně, v hledišti je přítomno několik fotografů i kameraman – válka je nepřetržitě sledována v přímém přenosu, i to vaření a opilství jde hned do zpráv, když já jsem u lednice. Celým představením Ondřej Pavelka zároveň provází jako komentátor večerních zpráv a děj tak neustále zcizuje. A zde právě stojí hlavní dramaturgická otázka. Hra sama je plna válečného patosu, vraždí se v ní, umírá, bije, znásilňuje a rozkládají se rodinná pouta. Autor chce ukázat, že válka není abstrakce, že má konkrétní oběti, že i v Palestině jsou lidé, kteří kdysi mohli a uměli milovat, kteří žili obyčejně a chtěli tak žít, kteří nebyli opilci, teroristy a vrahy jaksi původem, povahou nebo náboženstvím, ale až nutností a příležitostí v ní, z odplaty a z bezvýchodnosti.
Sytý hladovému
Právem se dramaturgie Jana Tošovského bála, že mravní licitace v pokeru, vrcholící právem zabít, nebude pro diváka v zemi, kde poslední válka skončila před čtyřiašedesáti lety, věrohodná. Že zprostředkovat cit a úsudek současné Palestiny je nutno opět – televizně. A tak režie zcizuje, kde je to jen možné: v nejvypjatějších výstupech Pavelka komentuje vlastní dialog se svou ženou, jindy rozsvěcí svíčky a tvrdí u toho jako pedagog DAMU, že myslel, že svíčky na jevišti už nikdy, když syn popisuje jízdu vojáků na koních, vsedne na houpacího koně a zapne nahraný dusot koňských kopyt, a tak by šlo pokračovat. Zkrátka, inscenátoři měli trvalý pocit, že je třeba patos autorova záměru rozřeďovat a shazovat, aby byl mírovému diváku uvěřitelný.
Inscenátoři tím šli ale přímo proti autorovu cíli otřást lhostejností světové veřejnosti, vyburcovat svědomí, ospravedlnit svůj lid. Ne nadarmo žena rozbije ve zlosti televizi v obýváku: chce tím především ukázat, že velký podíl na jejím utrpení nese falešný obraz o válce, který zprostředkovávají novináři, že jí vadí jejich neustálá přítomnost, že ji uráží tupý monotónní hlas recitující z obrazovky seznamy mrtvých, příčinami jejich úmrtí že se ovšem dávno nikdo nezabývá.
České provedení této hry, jejíž postavy jsou spíše strnulými ilustracemi přístupů k životu v nekonečné válce, se přes upřímné herectví a nápaditost režie vrací z autorem navrhovaného života zpět do televizního zpravodajství o konfliktu pro nezúčastněné. Dávat to v televizi, jdu si bohužel zas pro kolečko salámu a nepříjemné svědomí, že kdesi umírají lidé a mě to nezajímá, mě trápí dále.
Mohamed Kacimi: Svatá země. Režie: Lucie Málková. Studio Saint German klubu Rock Café, Praha
Text vyšel v Literárních novinách, online 2. května 2009