Vladislav byl z generace, která kdyby věděla, do čeho se rodí, asi by do toho nešla. Ne tak on. Narodil se a zkusil i vystudovat. Je tudíž za mnohé nositelem osudu druhé poloviny československého dvacátého století.
Svědků toho, že tu komunismus vládnul čtyřicet let, celý lidský život, a že vládnul nejen „tu“, ale nám, vám, tobě, mně, ubývá. Za pár let odejdou poslední, kdo v dospělém věku zažili druhou světovou válku, za deset let zbylí z těch, kdo roku 1948 rozhodli za dvě následující generace o pobytu komunistů na našem území. Za dva roky nebo za deset let, muselo to přijít. Proč však, jsou-li tu ještě svědci oněch dob, děláme, jako že nejsou? Proč nebyl Jan Vladislav hostujícím profesorem bohemistiky na UK? Proč jezdil do vlasti celá devadesátá léta jen na pozvání přátel a nepublikoval, ač by konečně, po šedesáti letech, mohl? Čecháčci jsou za vším, myslel by Václav Černý. Jan Vladislav by mu jeho přísnost k Čechům vyvrátil příkladem: „Položíme-li proti sobě čecháčkovství našich a francouzských intelektuálů v padesátých letech, nezdá se mi, že bychom při tom vycházeli vždy hůře. Nevzpomínám si například, že by kterýkoli český kritik spontánně a upřímně doporučoval pálení Kafkových knih; ve Francii se takový našel…“ Malost lidí, ne jejich národnost, rozhodla i v tomto případě, a tak zná dnes jako tehdy Jana Vladislava jen hrstka tajných čtenářů.
Jan Vladislav byl z generace, která kdyby věděla, do čeho se rodí, asi by do toho nešla. Ne tak on. Narodil se a zkusil i vystudovat. Nejprve Němci zavřeli vysoké školy, po třech letech studia u Václava Černého (1945 až 1948) pak Vladislava vyhodili komunisté. Tamtéž dostudoval až v roce 1969. Patřil již od čtyřicátých let ke kritikům komunismu, což v levicově rozjásané intelektuální obci po válce vůbec nebylo obvyklé. Poté, co byl krátce před Únorem přijat do Syndikátu československých spisovatelů, byl při jeho reorganizaci ve Svaz československých spisovatelů vyloučen. V padesátých letech překládal, a tak byl opět přijat, byť jen do překladatelského oddělení Svazu. Na jakési udání opět koncem padesátých let vyloučen, o deset let později znovu přijat, a v roce 1970 potřetí vyloučen. Proč o tom tak dlouze psát? Inu, členství ve Svazu znamenalo, že je autor alespoň občas vydáván. Opak znamenal, že není. Rozhodně tak neplatilo, že by spisovatel pro samé vyhazování a přijímání nevěděl, zda je právě členem, či nikoliv. Na toto vše Jan Vladislav vzpomíná občas v Otevřeném deníku, výjimečně i v Tajném čtenáři, dvou rozsáhlých souborech jeho úvah. Tak jako je totiž Vladislav literátem, je i kritikem.
Ve svazku mnohadílného Tajného čtenáře, se kterým jsem se mohl seznámit, se zaměřuje takřka výhradně na paralelní literaturu, jak jí říká s pomocí Václava Bendy. V této paralelní polis se také čte a pro tuto polis, ale nejen pro ni, spíše její pomocí, píše své úvahy Vladislav. Rediguje zde jednu ze tří nejdůležitějších samizdatových edic, Kvart. Odtud pak také název jeho Tajného čtenáře: jako tajný spisovatel věděl, že psát pro širokou veřejnost nemůže, svobodně však chtěl alespoň sám číst. O svou četbu se ze zvyku dělil se svými čtenáři. Tajný čtenář je tak souborným čtenářským deníkem, seznamujícím, srovnávajícím, hodnotícím. Paradoxně tak ve svém francouzském exilu (po podpisu Charty 77 byl donucen odejít) Vladislav shromažďuje československou paralelní literaturu, kterou třídí a kritizuje, následně jeho práce stejnou ilegální cestou putují zpět do ČSSR ke svému úzkému okruhu čtenářů. Zbytečné?
Tehdy to tak vypadalo, i dnes by to sotvakdo dělal. Kdo je však za války antifašista a publikuje, před Únorem nekomunistou a píše básně, v padesátých letech dvakrát vyloučený ze Svazu a alespoň překládá, kdo využije jediného roku uvolnění a dostuduje, nepřekvapí, bude-li po samozřejmém podpisu Charty ze zahraničí psát pro pár tisíc čtenářů samizdatu kritiky knih, které si přečte pár desítek lidí. A jaké to jsou kritiky? Není v nich popis díla, ani stopa o tom, kdy se autor narodil a kam chodil do školy či kolik měl sourozenců. Vladislavovo psaní o četbě, jak sám označuje své zápisky, je vždy malou komparatistickou stavbou, včetně pevných základů klasické literatury naší i světové (pochopitelně nejčastěji čtené v originále), včetně spojovacích chodeb kontextu vzniku díla, včetně významových budoárů. Vladislav dílo představí, před čtenářem vždy znovu stvoří, proto jeho kritika není recenzí, a proto běžná soudobá kritika není kritikou.
Autor vzpomíná četná výročí, osobní vzpomínky, úmrtí. Vzpomíná úděly spisovatelů, básníků i výtvarníků a jejich díla. Který spisovatel svou knihu ještě protlačil sítem cenzury, který už ne, jaké dílo mělo štěstí a dostalo se do edičního plánu v roce 1968 včas a stihlo tak místo do stoupy jít na chvilku na pulty. Mnozí literáti nemohli publikovat, když nejvíce potřebovali, tedy když měli co, a drtivá většina textů nevyšla v pravou chvíli, to jest hned, když byla jako výpověď o oné době napsána. Nejeden spisovatel je dnes kvalitě svého díla neúměrně, ba navzdory, neznám; nejedno dílo nikdy neobjeveno.
Kritiky na dílo Jana Vladislava není mnoho. Ve sborníku Jan Vladislav pětasedmdesátiletý, který nese titul Umíněnost jako osud, jich lze však objevit několik. Vedle krátké vzpomínky francouzského spisovatele Xaviera Galmiche a tematizovaného curricula vitae od Františka Kautmana je to především od téhož autora studie Vladislavův Tajný čtenář a od historika Viléma Prečana text Tajný čtenář, tajný kritik, tajný vydavatel. Ani v jednom případě však nejde právě o kritiku, ale spíše o laudatio, v Kautmanově případě z roku 1979, v Prečanově k Vladislavovým šedesátinám (1983). Prečan si všímá spisovatelova života, literární historik Kautman jeho kritické práce. Shrňme tedy poznatky zejména Františka Kautmana, které, ač nedostatečné, přece Vladislavovo dílo alespoň zařazují a charakterizují.
Kautman především zdůrazňuje lítost, kterou si jako svůj hlavní dojem uvědomuje nad faktem, že Vladislavova kritická práce nebyla české literatuře známa v době, kdy ji potřebovala nejvíce. Přes vlastní povahu žánru kritiky je totiž Vladislavův rukopis i zde, tak jako v jeho autorském díle, sám literární prací. Oceňuje stylistickou čistotu, kompozici i vyváženost celku v tak vlastně přízemním žánru, jakým je lektorský posudek. Kautman z toho vyvozuje nesmírnou úctu a zodpovědnost, které jsou u Vladislava ve vztahu k literatuře příznačné. Dodejme, že to lze do jisté míry odvodit i z toho, že Vladislav své „posudky“ nepsal jako posudky, ale záměrně jako součást vlastní tvorby, v nemálo obdobích dokonce jako jedinou možnost vlastního projevu.
Z vlastní a velmi živé zkušenosti s literaturou odvozuje Kautman Vladislavovu jazykovou střídmost i v poli kritiky. „Umění koncentrovanosti je plodem veliké a silné vůle (typické pro zakladatele moderní poezie i moderního malířství), ale je také vzácným plodem talentu, pravděpodobně vrozeným. Žádný kůň není tak splašený jako slovo a věta, když jim jednou povolíš otěže. Ale přitáhnout je není snadné, a někdy to nejde vůbec.“ To jsou slova Františka Kautmana, kterými charakterizuje jednu z určujících vloh Jana Vladislava. Sám o své úloze, tedy o své kritické práci, přemýšlel. Vladislav dochází k závěru, že se kritik nikdy nevyvaruje subjektivity v hodnocení, a že je často osobní pohled kritika i záměrně posilován. Kautman uvádí také jeden příklad, kdy Vladislav přijal dílo jako prostě tak samozřejmě naléhavé, že mu nebylo vůbec možné ho hodnotit. Mohl ho jen přijmout či odsoudit. Byla to Holanova sbírka Havraním brkem a Vladislav o ní tehdy v roce 1946 napsal: „ … hledí nám do očí a říká: člověče, hleď – a změř se podle mne.“
Závěrem ještě krátce k Tajnému čtenáři. Tak jako byl totiž Jan Vladislav autorem, byl především vášnivým čtenářem z Čech, jak o sobě napsal. Jelikož byl ale spisovatelem, který četl, a psal o tom, co četl, vznikla z toho literatura. Jako by bylo slyšet Jiřího Koláře, jak radí Ludvíku Vaculíkovi, který si mu postěžoval, že nemá o čem psát: „Když nemůžeš psát, tak piš, člověče, o tom, proč nemůžeš psát!“ A vzniknul Český snář. Vladislav nemohl psát sám, a tak psal o tom, co četl. Tak vzniknul Tajný čtenář. Ostatně Vaculík jednou krásně v Literárních novinách připomněl hltavým čtenářům současné tvorby, že chtějí-li rozumět sedmi centimetrům, musejí poznat, co to je jeden centimetr. Začít by měli Vladislavem, neboť on je seznámí s literaturou centimetr po centimetru.
Text vyšel v Literárních novinách 2009-12 na straně 11. Publikováno online 25.3.2009