O kvalitě a možnostech rozvoje naší politické scény diskutují dva mladí zástupci dvou politických proudů.
Vážený pane Stropnický,
klademe-li si otázku po povaze vztahů vlády a opozice, musíme analyzovat samotnou podstatu politické moci. Politická moc představuje schopnost činit všeobecně závazná a prosaditelná autoritativní rozhodnutí v záležitostech soužití členů politické společnosti. Politická společnost (stát) se liší od ostatních asociací „nedobrovolností“ statusu členství v ní. Členy politické společnosti, tedy občany, se lidé stávají zpravidla narozením. Občané žijící na teritoriu daného státu jsou podřízeni zákonům a jiným závazným aktům příslušné politické autority. Z poslušnosti vůči takto činěným autoritativním rozhodnutím se občané nemohou jednoduše vyvázat, jako je tomu u členů dobrovolných asociací. Přirozeně tak vzniká otázka legitimity rozhodování příslušných politických autorit. Radikálně demokratická tradice označila za zdroj legitimity suverenitu a vůli „lidu“. Normativním cílem je společnost, kde lid vládne sám sobě. Jednotný „lid“ demokratické teorie však empiricky neexistuje, představuje pouze normativní regulativní pojem. Všechny reálné společnosti jsou rozštěpeny podél konfliktních linií zájmových a hodnotových konfliktů. Reálně existující společnosti žijí ve stavu permanentních konfliktů. Liberálně demokratický systém se snaží transformovat tyto konflikty do podoby soutěže politických stran. Politická soutěž slouží k ventilaci příslušného napětí ve společnosti a transformuje tak potenciálně hrozící občanskou válku do podoby volební soutěže programů, idejí a zájmů. Rozpory mezi těmito programy a idejemi či mezi jednotlivými zájmy bývají tak hluboké, že je zpravidla nelze řešit pouhým vyjednáváním, proto potřebujeme volební a politický boj, který rozhodne, které ideje a zájmy mají mít prioritu před ostatními. Tento boj musí mít přirozeně nenásilný charakter, musí být založen na respektu k ústavě, principům právního státu a elementární demokratické politické kultury. Volební boj generuje vítěze a poražené a nepřímo tak konstituuje vládu. Ty složky politické reprezentace, které se na exekutivě nepodílejí, pak nazýváme opozicí. Platí zásada, že vláda by měla vládnout a opozice by měla vládu kontrolovat. Demokratičnost systému stojí a padá s možností alternace, kdy se dosavadní vláda může stát opozicí a dosavadní opozice vládou. Možnost periodické alternace představuje základní očistný mechanismus demokratické společnosti. Opozice, která se nesnaží stát vládou, není opozicí v pravém slova smyslu (viz negativní zkušenosti s takzvanou opoziční smlouvou).
To ale v žádném případě neznamená, že by se v demokratické společnosti mělo vše stávat předmětem politického boje. Nad politickou soutěží by měly stát nejen ústavní a právní principy, ale například i regulativ společného veřejného dobra. Otázky povahy politického režimu, ústavní principy, volební zákony i otázky základní zahraničněpolitické orientace našeho státu (nejprve jsme Čechy a pak teprve příslušníky jednotlivých politických stran) by měly být z každodenních sporů vyvázány.
Při pohledu na českou politickou scénu musíme bohužel konstatovat, že se nedopracovala k tomuto žádoucímu stavu demokratické politické kultury. Na obou stranách politického spektra bohužel převažuje snaha prosazovat své ideje na doraz, nadřazovat úzké stranické zájmy nad veřejné blaho, usilovat o prvoplánový zisk na úkor dlouhodobého koncepčního úsilí o rozvoj veřejného života. Odstrašujícím příkladem je situace, kdy se předmětem utilitárně pojatého politického boje stávají ústavní principy, volební zákony nebo otázky základní zahraničněpolitické orientace státu. Zde všude by měla převažovat snaha o principiální a konsensuální řešení daných problémů. Ale to jsem již překročil rámec úvodního vymezení pojmů a posunul diskusi o krok dál.
MAREK NĚMECKÝ
Neměňte volební systém
Vážený pane Německý,
Nejprve je nutno předeslat, že politická opozice může být parlamentní, mimoparlamentní i protisystémová. Vedle toho přirozeně existuje vnitřní opozice v jednotlivých stranách či hnutích, možný je i určitý překryv mezi zmíněnými. Z toho, o kterou se jedná, vyplyne její povaha. Zde má být zřejmě řeč především o vztahu stran vládní koalice a opozice na parlamentní úrovni. Nejprve obecně, pak prakticky.
S obecnou rovinou vašeho textu je sice nutno souhlasit, ale nejméně tři body vidím poněkud odlišně. Za prvé je to vaše tvrzení, že rozpory v programech politických stran tvoří nepřekonatelné bariéry spolupráce. Protože programy nejsou na rozdíl od funkcí zdrojem moci, jsou si v nich všechny současné parlamentní strany vyjma komunistů velmi podobné. Shodují se totiž v cílech, což ostatně odpovídá dojmu české společnosti, že je celá součástí střední třídy. Liší se v nástrojích, ve výrazivu, v důrazech – ať hospodářských, ať křesťansko- etických, ať ekologických, ať sociálních. Možné vysvětlení vidím dvojí: buď podstatu svých cílů nemohou napsat do programu, aniž by se staly nevolitelnými, nebo ztratila politika tímto novým falešným vědomím ony rozpory mezi programy a idejemi, o nichž píšete, a vlastně se vyprázdnila. Máme tedy před sebou problém buď tajeného velkého rozporu, nebo tajené shody. Ani o jednom se nepřesvědčíme četbou programů, neboť ty nejsou dnes ani tak psány jako manifesty ideovosti, jako spíše marketingové tahy pro voličské skupiny.
Druhou odlišnost v našem vzájemném pojetí vidím v tom, že by opozice měla plnit především kontrolní funkci. Co má kontrolovat? Zde se opozice dostává do obtíží. Pokud bude totiž takzvanou konstruktivní opozicí, bude především hlídat, zda koalice opravdu plní, co slíbila – tedy poukazovat pouze na rozpory mezi sliby a skutečností, ačkoli si plnění ideově nepřeje. Pokud bude nekonstruktivní opozicí, bude raději kritizovat vady slibů a skutečnosti. V takovém případě ovšem musí předložit i vlastní alternativu, která nespočine pouze v rušení vládních opatření, ale nabídne řešení jiné.
Za třetí a zřejmě nejzásadněji nesouhlasím v tom, že by některé oblasti politiky neměly být předmětem politického zápasu. Nebráním se antisystémové opozici, tedy opozici zpochybňující povahu zřízení uvnitř parlamentu, jako se stále snaží být u nás KSČM a ve světě často jsou zelení. Také ústavní principy jsou a mají zůstat měnitelné, byť obtížně. Nic, co nemusí být stále znovu obhajováno a vybojováváno, není vážené. A zejména odmítám tabu zahraniční politiky. Není v ní nic hodnotného, co by bylo třeba s dramatickým výrazem ve tváři označovat za potřebu kontinuity. Naše zahraniční politika je totiž dlouhá desetiletí orientovaná dvojmo: jednak na povinná spojenectví s tím, koho jsme přítomně vyhodnotili jako nejmocnější dubisko, jednak na ekonomická spojenectví, která mají sice příležitostný ideologický nátěr mírového nebo svobodného světa, ale jen u problematických zakázek. Zbraně se mohou vyvážet komukoli: pro takzvaný mírový tábor nebo jako pomoc proti aktuálně darebáckým státům. Mimochodem neznám větší chucpe, než když politici lobbují za zájmy velkých firem v zahraničí a tím se domnívají vykonávat politiku ve veřejném zájmu. A to ani v případě, že se dohodnutou zakázkou například přechodně zvýší zaměstnanost nebo příjmy některého regionu – je to nepřijatelné zasahování do volné soutěže, jak nás ji učí její vyznavači.
Odkloním se nyní od teoretického pohledu a přejdu k praxi. Ze svého hlediska člena Strany zelených bych od momentálně opoziční sociální demokracie, má-li totiž opravdu zájem zabránit vládou prosazovaným změnám a získávat politické body nejen z kritiky, očekával především dvojí zprávu malým koaličním stranám: v případě rozpadu stávající koalice v žádném případě nepodpoříme žádnou vládu ODS a nepodpoříme žádné změny volebního systému v neprospěch menších stran. K tomuto kroku se vedení ČSSD nikdy neodhodlalo a lidovce i zelené tím nechalo v sevření současné koalice. Poslední poznámka: nelze opominout fakt, že sociální demokracie přichází s naprosto mizivým počtem legislativních návrhů, programově svůdných pro středové strany. A když už se to děje, kvalita je chatrná a vše je prezentováno nikoli jako ukázka programového průniku, ale jako triumf opozice. Čím silnější a hlasitější tak opozice je, tím větší převahu mají i uvnitř koalice dostředivé síly. A vše je jen spektákl.
MATĚJ STROPNICKÝ
Nediferencovaná kritika
Vážený pane Stropnický,
na jedné straně se „nebráníte antisystémové opozici zpochybňující povahu zřízení“ (dle vás KSČM a zelení ve světě), na straně druhé konstatujete, že všechny současné parlamentní strany jsou si vyjma komunistů v programech velmi podobné. Dále pak vyjadřujete pochybnosti o mém údajném tvrzení, že rozpory v programech politických stran tvoří nepřekonatelné bariéry spolupráce. Já jsem ale hovořil o rozporech mezi programy, idejemi a zájmy, a také o tom, že případná spolupráce předpokládá existenci politické soutěže, která teprve rozdá karty, s nimiž se hraje.
Vaše podceňování konfliktní povahy společnosti a z ní vyplývající politické soutěže a někdy i politického boje osvětluje výhrady, které máte k současné opoziční roli ČSSD. To, co pejorativně nazýváte spektáklem, ve skutečnosti představuje expresivní funkci parlamentního systému. Parlament není pouhým technokratickým orgánem, ale svým složením i fungováním zrcadlí existující hodnotové konflikty ve společnosti. Tomu logicky odpovídá radikální opoziční rétorika sociální demokracie na parlamentní půdě.
Částečně ale souhlasím s vaší kritikou v tom, že zejména po vyhraných krajských volbách (a tedy v povolebním období) mi přijde takto radikální kritika vlády zbytečně vyostřená a nediferencovaná. Navíc se domnívám, že i z hlediska oslovení potenciálních voličů ČSSD začíná být takto vyhrocená opoziční rétorika v nevolebním období kontraproduktivní. Mimo jiné i z tohoto důvodu tolik akcentuji princip kontinuity české zahraniční politiky, neboť v této oblasti (Lisabonská smlouva, závazky NATO, evropské předsednictví) bych uvítal větší dialog mezi vládou a opozicí v duchu zásady, že navenek se táhne za jeden provaz. Také v některých vnitropolitických otázkách (například prodloužení doby odchodu do důchodu, nikoli ale v otázce druhého pilíře důchodové reformy) mi přijde postoj ČSSD zbytečně paušálně negativní.
Na druhé straně ale platí standardní reálpolitická zásada, že konstruktivní postoje se v politice směňují za podíl na moci a rozhodování. Z tohoto hlediska nemají socialisté příliš mnoho důvodů ke vstřícnému postoji vůči současné vládní koalici, stačí si uvědomit, díky jakým pochybným důvodům současná vládní koalice vládne (Kubiceho zpráva, přeběhlíci). Navíc se mi nezdá, že by k těmto jevům měly menší koaliční strany nějaký výrazně kritický postoj.
Závěrem, pokud jde o vaše výhrady: Jiří Paroubek jasně deklaroval, že ČSSD neuzavře v tomto období s ODS velkou koalici, ani nebude podporovat její menšinovou vládu. Pokud jde o změny volebního systému, zde neexistuje doposud oficiální pozice, mohu vás ale ujistit, že vůči změnám poškozujícím malé strany je v ČSSD velký odpor.
MAREK NĚMECKÝ
Otázka neoliberalismu
Vážený pane Německý,
nepodceňuji konfliktní povahu současné společnosti, ovšem jsem skeptický k její ochotě výrazně svůj nesouhlas artikulovat. Za pomoci sdělovacích prostředků totiž dochází k velmi důslednému umělému vytváření celospolečenského souhlasu v zásadních otázkách, který pak pro vás zakládá právě ony oblasti, v nichž by takříkajíc nemělo docházet k politickému boji. Proto je společnost domněle nekonfliktní, postaru by se řeklo beztřídní, proto i politické strany včetně sociální demokracie a zelených jsou jen kosmetickými alternativami k hlavnímu proudu současné politiky, jímž zůstává neoliberální ekonomický program. Sociální demokraté sice nesouhlasí s poplatky u lékaře či privatizacemi nemocnic a pojišťoven, ale banky s chutí privatizovali zahraničním investorům a dálnici do Ostravy chtěla Zemanova vláda neúspěšně nechat stavět soukromou firmou. Zelení sice už dva a půl roku připravují zákon o neziskových organizacích s cílem vymezit jasnou právní subjektivitu institucím veřejného zájmu, ale jsou ochotni předtím ve vládě prodat snad i střechu nad Národním divadlem, takže by na neziskový sektor vlastně nic nezbylo.
Sociální demokracie záplatuje nejviditelnější sociální problémy směšnými opatřeními typu pastelkovného, ovšem drobným podnikatelům zavede šikanu v podobě registračních pokladen, čímž si postaví proti sobě své přirozené voliče. Na tom je patrné, že neví, čí zájmy má hájit, jaké tyto zájmy jsou a bohužel ani proti komu. Ne proti ODS, ta jen hájí jiné zájmy a mimochodem mnohem účinněji. Klíčovým opatřením, které by měla sociální demokracie mít rozpracované do nejmenšího detailu včetně argumentace, je moderní a funkční progresivní zdanění, a to s výraznou progresí. Představí-li takový program a stráví-li čtyři opoziční roky nikoli likvidováním poplatků a neustálým vyvoláváním hlasování o nedůvěře vládě, ale vysvětlováním tohoto konceptu, může dosáhnout opravdu významných sociálních reforem se společenským konsensem v zádech. Chce ovšem ještě vůbec někdo v ČSSD skutečné změny?
Společnost je potenciálně konfliktní, ale současný politický systém (včetně sociální demokracie nebo současných zelených) pracuje jako celek na tom, aby tyto konflikty rozmělňovala a uhlazovala. I velmi chudí lidé volí ODS proti svému ideovému i hmotnému zájmu – pouze z toho důvodu, že se chtějí sami před sebou cítit jako součást té úspěšné části společnosti. Mluvím-li pak v závěru svého dopisu o spektáklu, nemám ani tak na mysli rétorická cvičení poslanců ČSSD Davida Ratha nebo Vítězslava Jandáka, ta považuji v opozičních lavicích za vhodná, jako spíš spektákl ve smyslu, jak o něm psal Guy Debord již v šedesátých letech. Jde spíš o tuto dvojí hru, které se účastní veřejnost i politické strany, totiž: politika se posouvá do stavu, kdy politici hrají, že zastávají skutečné zájmy občanů, a občané hrají, že takové zájmy mají. Ve skutečnosti neplatí ani jedno.
MATĚJ STROPNICKÝ
Důvěra v liberální demokracii
Vážený pane Stropnický,
nemohu se ale zbavit dojmu, že základní rozdíl mezi námi je v míře důvěry v liberálně demokratický politický systém a v pluralistickou konkurenční teorii demokracie. Ačkoli jste reprezentantem politické strany stojící relativně napravo od ČSSD (alespoň v českém politickém spektru), citujete radikálně levicové autory a máte na můj vkus příliš skeptický postoj k liberálně demokratickému politickému režimu. Já jsem velmi kritický k politice současné vlády, ale vždy budu hájit liberálně demokratický ústavní rámec, jenž pro mne není pouhým prostředkem k tvorbě politiky, nýbrž hodnotou samou o sobě. Jako strukturnímu funkcionalistovi mi jde o optimální fungování politického systému a o rozvíjení jeho schopností reprezentovat zájmy ve společnosti. To, co nazýváte poněkud pejorativně uhlazováním a rozmělňováním konfliktů ve společnosti, nechápu tak jednoznačně negativně jako vy. Politici se jistě pokoušejí hrát si na hájení zájmů občanů a sledují svoje osobní zájmy, logika konkurenčního politického boje stabilní liberální demokracie je však nutí k tomu, aby tyto zájmy skutečně zastávali. Je to jakási hegelovská lest dějin, politik sleduje svoje ambice, ale logika stranického systému ho nutí k tomu, aby v rámci prosazování svých ambicí hájil zájmy občanů, kteří ho volí. Bylo mi potěšením s vámi diskutovat.
MAREK NĚMECKÝ
Čekání na alternativu
Vážený pane Německý,
mé přesvědčení o vhodnosti demokratického zřízení svým tvrzením nijak nesnižujete, v čem je snad má skepse silnější, to je ona konkurenční teorie. Nejsem ze zkušenosti s to přiznat, že volná soutěž myšlenek, snad sycená volně se pohybujícími zájmy, se v praxi opravdu odehrává. Navíc vycházím z předchozího: po vzoru trhu dochází i v politice dnes k jakési kartelizaci, ke skrytému konsensu, který napříč politickým spektrem vyjadřuje zásadní souhlas a spokojenost se současným stavem kvality demokracie a spravedlivosti trhu. Tento souhlas je uměle přenášen na společnost, pro niž je sice snesitelný, ale na dně duší se brání negací politiky jako takové. Povolena, a dokonce očekávána je pouze legitimní kontroverze spočívající v politice věcnosti, svěžího větru či nových tváří. Projevuje se v opakovaných jednorázových volebních úspěších takzvaných alternativních subjektů, ať už Unie svobody, Evropských demokratů nebo současných zelených. Na skutečnou alternativu společnost spíše tajně čeká. Právě proto je prostoru víc než dost, a to demokratického.
MATĚJ STROPNICKÝ
* Text vyšel v Literárních novinách 2008-47 na straně 14.
* Publikováno online 23.11.2008