Funkční období současného generálního ředitele České televize Jiřího Janečka je u konce. Devatenáct zájemců včetně jeho samého se uchází o přízeň radních ČT, kteří nového „generálního“, jak bývá s úřednicky starosvětskou podlézavostí titulován, zvolí zřejmě 3. června.
Zabývat se teoreticky tím, co by snad přinesly České televizi nového projekty osmnácti uchazečů o funkci jejího generálního ředitele je zajímavé, leč málo předmětné. Většina kandidátů již ve svých návrzích fatalisticky tvrdí, že je předem rozhodnuto, a tuto informaci neoficiálně potvrzují i radní, na nichž volba závisí. Ředitelem bude kandidát devatenáctý, znovu Jiří Janeček.
Informace z ostatních materiálů, vedle několika diletantských (Jiří Svoboda, Jaroslav Soukup, Stanislav Švambera, Jiří Roupa, Lukáš Bednář i pár dalších), tak mohou sloužit především jako korektiv při analýze Janečkova projektu, který lze shrnout budovatelským: A jdeme dál. „Chci omezit množství šumu,“ tvrdí v motivační části svého ředitelského záměru dokumentarista Martin Vadas. Šumem míní množství pořadů vyráběných ve veřejnoprávní televizi zbytečně a proti jejímu smyslu, tedy seriálů, soutěží a zábavy obecně. „Investiční záměry budou okamžitě přehodnoceny,“ burácí Jana Bobošíková a doplňuje svou vizi tím, že televize by měla na místo nákupů pořadů vše sama vyrábět. To je poněkud v rozporu s trendy ve světě, kde naopak často malá soukromá studia vyrobí pořad, který pak nabídnou i více televizím najednou. Televizi nelze „zastavit, rozebrat a znovu rozeběhnout“, zdůrazňuje bývalý redaktor zpravodajství Jiří Potužník a jeho projekt charakterizuje celková umírněnost. Několik uchazečů poukazuje i na vadnost měření úspěchu televize kritériem sledovanosti. Původně režisér, dnes dramaturg ČT Stanislav Vaněk by jej nahradil multikriteriální hodnotovou a obsahovou analýzou jednotlivých pořadů a uvádí, že zatím řídili televizi dva produkční (Mathé, Balvín), tři novináři (Puchalský, Hodač, Janeček) a jeden právník (Chmelíček) ale „ještě nikdo s kulturní minulostí“.
Tím nastoluje nikoli nepodstatnou otázku: kdo vlastně může mít zároveň zkušenosti i oprávnění pro řízení České televize, když jde o instituci s více než sedmimiliardovým rozpočtem a každé předchozí angažmá zájemce ve vedení srovnatelně velké instituce či firmy, ať třeba ministerstva nebo průmyslového podniku, je vlastně v mnohém kompromitující pro nutnost udržení specifické nezávislosti veřejnoprávního média? Odpověď částečně nabízí bývalá ředitelka Primy Jana Kasalová: „Komerční televize nás může naučit mnohému, třeba rozumnému hospodaření, tvrdé práci…,“ k čemuž dodává důležité rozlišení a prokazuje tím, že si je odlišnosti vědoma: „Ale nemá v sobě tu vzrušující ambici, kterou naopak Česká televize mít musí: být silou, která aktivně obhospodařuje veřejný prostor, zaznamenává všechna významná témata, formuje a prověřuje vkus a umělecké hodnoty.“ Vědomí výjimečnosti onoho veřejného, prostoru mezi státním a soukromým, v právním statusu televize je důležitým osobním předpokladem pro její řízení.
Pro nezávislost a kvalitu naplňování veřejné služby je v České televizi ovšem neméně klíčová otázka jejího financování. Jelikož je argumentace ve prospěch dosavadního ředitele založena především na hospodářských výsledcích televize, je nutno rekapitulovat. Jiří Janeček v průběhu svého funkčního období použil tři způsoby, jak rozpočet televize vyrovnat, což se mu i podařilo. Jednak zvyšoval počet koncesionářů a neváhal poplatky od neplatících diváků vymáhat i soudně. Podle vlastních propočtů zvýšil jejich počet o tři sta sedmdesát tisíc. Jednak šetřil. „Výroba v amatérských podmínkách se často vydávala za veřejnou službu,“ píše k tomu již citovaný Vadas a Kasalová tvrzení dokládá čísly: celkový rozpočet činí na letošek 7,318 miliardy korun, pořady se ale vyrábějí jen za 2,145 miliardy, což je číslo nižší než loni, zbytek peněz jsou všemocné vnitřní výdaje. A jednak se v roce 2005 dosti nečistě politicky dohodl na zrušení reklamy v ČT, zmírněném v roce 2008 na půl procenta výměnou za postupné navyšování koncesionářského poplatku. Ten činí od loňska 135 korun měsíčně. Nezajistil však tehdy jeho další navyšování po roce 2008 například tzv. inflační doložkou, při níž se poplatek zvyšuje o inflaci, a televize je tak zbavena potupného a nezávislost ohrožujícího každoročního smlouvání o jeho výši. Finanční budoucnost není tedy vůbec jistá, zvláště když počet polepšených neplatičů již příliš nevzroste.
Jiří Janeček jako motto svého projektu uvádí známý model fungování BBC a po jejím vzoru mnoha veřejnoprávních televizí ve světě: informovat, vzdělávat a bavit – a to v tomto pořadí důležitosti. Po finanční stabilizaci instituce, rozšíření počtu vysílacích kanálů a úspěšném přechodu na digitální šíření v právě se uzavírajícím funkčním období, by se měl soustředit na zvyšování kvality, normotvornosti veřejnoprávního vysílání. K tomu ale významně mlčí. Na postupu zpovrchnění, telegrafizace a důrazu na kvantifikaci se přitom shoduje většina relevantních kritiků jeho éry. Škoda tak, že svůj záměr uzavírá redefinicí ČT: „Instituce, která bude vzdělávat, bavit a informovat.“ Ukazuje libovolným zaměňováním významu struktury vysílání, že smysl svého motta ani poslání BBC vůbec nepochopil.
Text vyšel v Literárních novinách, online 22. května 2009