Hledání nástupce Miloše Zemana v prezidentském úřadě se pomalu rozbíhá. Tedy nástupce. Zatím spíš někoho, kdo by mohl současnou hlavu státu ve volební soutěži vůbec ohrozit. Hledání musí předcházet realistická úvaha: chceme najít člověka, který bude mít opravdu šanci?
Zatím to tak nevypadá, ale popořadě. V první přímé prezidentské volbě stavěly strany i občanské iniciativy vesměs nekoordinovaně kandidáty a kandidátky tak nějak proto, že euforie z nevyzkoušené přímé volby se zdála slibovat možnost průlomu do úřadu takřka komukoliv. I zelení zkusili štěstí. Většinu připravené energie jsme tehdy spotřebovali už při sběru podpisů, aby mohla Táňa Fischerová vůbec kandidovat, samotná kampaň byla pak víc než řídká. U ostatních to nebylo o moc jiné.
Do druhého kola tak postoupili dva kandidáti, oba pro rozsáhlé skupiny občanů z dobrých důvodů nepřijatelní. Logika přímé většinové volby do jednomandátové funkce vedla k jejich většímu vzájemnému vyhranění se, než jakému by odpovídala jejich politická minulost. Miloš Zeman ale slíbil svrhnout nenáviděnou pravicovou vládu, které byl Karel Schwarzenberg součástí. A to rozhodlo. Poměr k Rusku, Číně, muslimům, terorismu nebo kapitalismu to věru nebyl.
Od zvoleného prezidenta šlo očekávat mnohé nejhorší, přeci jen však nikoli všechno to, co nastalo. Klopýtání na rovině jsme totiž v zásadě předpokládat mohli. I vyhlášení války přírodě a jejím ochráncům. I fosilně-jaderný energetický mix. I machrování adresované do zahraničí, hlavně do toho chudšího. I výsměch začleňování dětí s postižením do vzdělávání a podporu kidnappingu paní Vodičkové. Ano, čekali jsme i to, že se budou lákat nadnárodní investiční predátoři a nebude se hledět na kvalitu práce a její udržitelnost, ale jen na růst HDP a kvantitativní údaje o zaměstnanosti.
Nikdy však Miloš Zeman nenaznačil ani slůvkem, že jako prezident vyhlásí boj všem elitám ve společnosti vyjma elit majetkových a finančních. Nikdy nenaznačil, že povede boj proti lidem prchajícím před válkou z rozbitých domovů, že nezaváhá ani před konspiračními teoriemi o organizovanosti jejich záměru zničit Evropu, jaká je. Nikdy neohlásil, že obrátí hněv a ponížení lidí vykořisťovaných, upracovaných a bez naděje proti lidem ještě bezbrannějším, lidem, kteří přišli i o střechu nad hlavou a často i o část rodiny. Že totiž obrátí jejich hněv proti lidem téhož rodu, jejichž neštěstí koneckonců pramení z týchž příčin.
Tyto globální, ekonomické příčiny zpackaných životů Miloš Zeman zamlčel, neboť se s jejich původci spojil. Vytvořil tak pozoruhodnou alianci: těch společensky zcela deklasovaných a těch společnost zcela ovládajících: proti středním vrstvám všeho druhu. Toto je aliance typická především pro pravicový, fašizující populismus. Tváří se lidově, naoko se zastává mas, ale nevede je k překonání pravých příčin jejich stavu, nepozdvihuje je – ekonomicky, ani duchovně. Vytváří falešného nepřítele a staví slabé proti jiným slabým podporováním toho horšího v jedněch a zdůrazňováním toho jiného v druhých. A právě to je teprve neodpustitelné.
Miloše Zemana je proto v příští prezidentské volbě třeba porazit.
Strategie Strany zelených
Iniciativa jistě úctyhodných, ale bohužel spíš ve svém zájmu konajících osobností okolo tzv. Kroměřížské výzvy („chceme mít koho volit“, „nechceme se stydět za svého prezidenta“ atp.), není příliš realistická a může skutečného protikandidáta či kandidátku spíše ohrozit. Chci na ní ale ocenit, že nastoluje hledání, ne hned jméno. Vskutku totiž stojí za to zamyslet se nikoli zatím nad tím, kdo, ale jak Miloše Zemana vůbec porazit lze.
Formulace takové strategie, nechť je klidně věc veřejná. Až osobnost úspěšného kandidáta či kandidátky bude muset být předmětem především zákulisního vyjednávání, které si vyžádá mnoho taktických ohledů na politickou prestiž členů hypotetické prezidentské koalice, obezřetný respekt k vnitrostranické demokracii a zároveň i k občanské iniciativě, přiměřený program takové kandidatury atd. Předkládám zde proto k uvážení čtenářů vcelku otevřeně nástin strategie, kterou budou při skládání této koalice, ať už stran, hnutí, iniciativ, zájmových skupin a jiných vrstev společnosti – sledovat zelení.
1. Čas se krátí. Volby proběhnou počátkem roku 2018, debata o hledání kandidátů nicméně již začíná a čím dříve do ní vstoupíme, tím větší šanci máme na ovlivnění výběru kandidáta/ky.
2. Sami ne. Na základě zkušenosti z minulé prezidentské volby je zřejmé, že samostatný kandidát/ka nemá ve většinové volbě šanci a nemáme dost prostředků na to, abychom jím/jí výrazněji profilovali značku SZ, což byl minule jeden z podstatných cílů kandidatury Táni Fischerové.
3. Zemana už ne. Miloš Zeman je prezidentem, kterého chceme z programových důvodů nahradit. Jsou jimi zejména: postoje k ochraně životního prostředí, energetice, migraci, dopravě, inkluzi, nadnárodním korporacím, řešení konfliktů ve světě, lidským právům, toleranci vůči pravicovému populismu a extremismu ad.
4. AntiZeman nestačí. Vhodným kandidátem/kou nesmí být někdo, kdo bude pouze „antiZemanem“, nebo opět kandidátem/kou elit proti většinové společnosti. Takový kandidát nebude mít šanci.
5. Realistická kandidatura. Chceme Miloše Zemana porazit. Hledáme tedy nikoli zeleného, tzv. středového, nebo liberálně levicového, ale realistického kandidáta/ku. Jediným realistickým postupem pro první kolo je: marginalizovat případné jiné pravicové či občanské kandidáty/ky a zároveň roztříštit Zemanovy hlasy.
6. Program kandidatury. Náš kandidát/ka bude mít stručný a zřetelný hodnotový program, který jej/ji bude definovat nejen jako osobnost, ale jako politika/čku.
7. Kompromis s jeho voliči. Tím/tou může být jedině někdo, kdo bude pro voliče zárukou zastoupení většiny, kdo tedy bude soupeřit s Milošem Zemanem o jeho vlastní voliče a bude s nimi schopen i programového kompromisu. Je třeba znemožnit Zemanovi profilovat se jako levicový, lidový kandidát. Hledáme tedy kandidáta/tku „dolních deseti milionů“.
8. Společná kandidatura stran. Pro společnou kandidaturu je v první fázi vhodné získat zejména tyto politické strany: ČSSD, KDU-ČSL, Piráti. Zvláště sociální demokracie je klíčová, přičemž kandidát/ka nemůže být členem/kou žádné ze stran, ani s ukončením členství z důvodu kandidatury samé.
9. Podpora občanské společnosti. Ve druhé fázi je vhodné pokusit se pro jeho/její podporu získat také další politická hnutí a iniciativy, kterých bude opět jistě bezpočet, a budou tříštit síly. I proto je žádoucí, aby společná kandidatura stran převzala iniciativu co nejdříve.
10. Podpora pravice. Ve třetí fázi je žádoucí pokusit se tuto kandidaturu „vnutit“ také pravici (zejména STAN, TOP 09, případně i ANO) jako jedinou realistickou volbu, jak sice nezískat programově stoprocentního kandidáta, ale jak Miloše Zemana porazit. Je pravděpodobné, že tato fáze nastane až ve druhém kole volby. Nehledáme kandidáta podporovatelného pravicí od počátku, ale kandidáta pouze přijatelného pro pravici v krajní situaci jako menší zlo ve srovnání s Milošem Zemanem.
Naši straníci mají celý červen na to, aby přicházeli s vlastními návrhy kandidátů a kandidátek pod jednou podmínkou: navržení musejí splňovat výše uvedená kritéria schválené strategie. Nejde o hlasování, nezaleží na počtu návrhů pro jednotlivce. Cílem je vytvořit množinu lidí, které posléze jednotlivě oslovíme, abychom získali souhlas o jejich případné kandidatuře vyjednávat.
Hledáme spojence
Pokud si tento text přečtou i zástupci některé ze stran uvedených v jednotlivých bodech výše, a oni si jej jistě přečtou, snad je jednotlivé formulace nepohorší. Mohl jsem je pro zveřejnění upravit, ale uškodil bych tím jednoznačnosti. Všichni přitom víme, že shoda v budování aliancí vzniká až jednáním o ní.
Tvrdím ale, že i výraz „vnutit“ ve vztahu k pravicovým stranám je k nim ve skutečnosti ohleduplný: ani STAN ani TOP 09, natož ODS vlastně z podstaty svého programového ukotvení nemohou přijít do této volby s realistickým vlastním kandidátem či kandidátkou, aniž by se takový postup setkal s nepochopením, a to i jejich voličů.
Výraz „vnutit“ je tedy ve skutečnosti milosrdný popis toho, co budou muset strpět, chtějí-li ovšem Miloše Zemana porazit opravdu a nejen takový cíl deklarovat na billboardech. Neboť čistokrevná pravice nebude tentokrát mít proti Miloši Zemanovi nejmenší naději dostat svého kandidáta ani do druhého kola. A nejde o to, že mě například to ani nijak zvlášť netrápí.
Vzhledem k tomu, že Andrej Babiš může nyní rok či více zvyšovat před prezidentem svoji cenu, aby pak hnutí ANO prezidentského kandidáta nepostavilo, je to už tak, že hlavní tíha šance Zemanova protikandidáta leží na sociální demokracii. Najde její předseda většinu, která prosadí prezidentskou koalici navzdory nemalé podpoře současného prezidenta uvnitř ČSSD přes všechno, co bylo uvedeno o jeho tzv. levicovosti výše?
Podaří-li se mu to, právě zde může přijít největší ohrožení pro kandidáta či kandidátku, kteří mohou ve druhém kole Zemana skutečně porazit: z občanského tábora pražské kavárny. Bude-li svou iniciativou opakovat strategii minulé prezidentské volby, tj. postaví-li kandidáta či kandidátku, který umožní Miloši Zemanovi věrohodně rozehrát zároveň pravolevou polarizaci i konflikt elity vs. lid (teď bez ohledu na konkrétní témata, jimiž budou tyto vibrace artikulovány), ukáže se znovu a mnohem drtivěji: kavárna skončí poražena, a právem. Rozdíl bude oproti minulé volbě v tom, že ve druhém kole nebudou mít problém s výběrem jen levičáci, ale všichni liberálové.
Samozřejmě, že takový kandidát nebo kandidátka, který by mohl Miloše Zemana porazit, existuje. Otázka je, jestli se podaří jej najít. Otázka druhá je, jestli v sobě takový člověk najde vůbec dost důvodů Zemanovi se postavit, neboť kdo jich při sobě cítí dost už dnes, ten právěže nemá šanci.
A konečně otázka třetí: bude mít nastíněná koalice dostatečně široký základ, tj., nedají její potenciální součásti přednost partikulárním zájmům a pak pěti letům vzdychání? Budou totiž muset hodně ustupovat, tak daleko, jako ještě v žádné koalici. Úspěch není nikdy předem zaručen, povinnost se o věc pokusit je ale naléhavá.
Text vyšel 1.6.2016 na denikreferendum.cz
http://denikreferendum.cz/clanek/23089-jak-zemana-opravdu-porazit