Vážené členky, vážení členové, milá Strano zelených,
v uplynulých letech před vás předstupovali s kandidaturami na předsedu či předsedkyni strany lidé mírní, prověření časem, schopní především vyvažovat názory různých zelených proudů a oslovovat voliče našeho jádra. A vy jste je volili. Volili jste mnohokrát po sobě, vždy raději jistotu někoho konsensuálního, až neutrálního, někoho, kdo nikoho zvlášť neurazí, nedojme ani nenadchne, jakkoli to byli lidé, Ondřej i Jana, osobně zcela nepochybně kvalitní. Chápal jsem to, nekandidoval a respektoval jsem spolupráci v předsednictvu, jak bylo navoleno, ačkoliv jsem se zvolenou strategií nesouhlasil. Volili jsme vnitrostranicky: stranu je potřeba sjednotit, stranu uklidnit, stranu pomalu budovat a pak snad, možná, jednou…znovu prorazíme. Kdy že to má přijít?
Jsme dnes, pravda, díky tomu stranou po technické stránce stabilizovanou, máme určité minimální příjmy, které umožňují každodenní chod, konáme sjezdy, konference, schůze, diskutujeme, pořádáme semináře, sestavujeme kandidátky, děláme kampaně a nejsme ve volbách politicky zcela neúspěšní. Za to vše patří dík – ani já mu ho nechci upřít – především bývalému předsedovi Ondřeji Liškovi, který nás tímto obdobím bez rozhodujícího úspěchu, ale přece s umanutostí kontinuity v dobrém slova smyslu spolu s mnoha dalšími a také hlavní kanceláří provedl.
Tato strategie, jíž jsme ve svých minulých vnitrostranických volbách od roku 2009, kdy jsem se poprvé a zatím naposledy ucházel o funkci předsedy strany, podřídili vše ostatní, se ale vyčerpala. I přes veškeré konsensuální úsilí si strana podržuje svou obvyklou fluktuaci členské základny (cca 200 lidí ročně odejde a přijde) a neroste. I tak nám vznikly tři názorové frakce, které se shodují v úsilí o trvale udržitelný život na planetě, ale liší v důrazech a přístupech k ostatním otázkám, a chtějí to na půdě strany říkat nahlas, otevřeně a do jisté míry organizovaně. I tak, a to především, jsme touto strategií nezískali žádné nové voliče. Je proto na čase tuto strategii přehodnotit a zvolit předsedou či předsedkyní někoho, kdo voliče znovu strhne. Svou vyhraněností, svou přesvědčivostí, svou neodbytností.
Protože vím, že chceme dělat politiku racionální, chci upozornit na fakt, že politika je i oblastí emocí. Zelení dnes celostátně, promiňte mi ta slova, vyvolávají posměch, soucit nebo lhostejnost (ta převažuje). Musíme znovu vyvolat silné emoce, brát se přesvědčivě za problémy, které trápí nejen nás a naše přátele, ale i lidi, s nimiž nás nespojuje stejný životní styl, práce, zájmy, často ani všechny hodnoty. I u těchto „jiných“ lidí (jiných, než jsme my sami), musíme umět vyvolat očekávání, že je budeme umět zastupovat, že budeme právě my nejlépe hájit jejich zájmy. Emoce a očekávání, které vyvoláme, budou nutně kladné i záporné. Záporné budou dokonce převažovat! Namísto lhostejnosti musíme znovu vyvolat zájem. Ano, musíme vyvolat zájem.
Proto jsem se rozhodl, že se budu o funkci předsedy Strany zelených a tudíž o vaše hlasy letos po třináctiletém členství a po šesti letech od prvního pokusu ucházet znovu.
Vždycky jsem se držel toho, že politika se má dělat tak, aby se člověk nemusel zdlouhavě představovat, takže vám jistě o sobě neřeknu nic nového, když řeknu: nejsem a nechci být středovým politikem. Zelení jsou radikální strana, protože se naše kritika dotýká samé podstaty současného světového systému. Kritizujeme výrobu, kritizujeme spotřebu, kritizujeme přepravu, kritizujeme globalizovaný obchod, kritizujeme povahu pracovních, institucionálních i osobních vztahů mezi lidmi. Tím se většina stran trápí jen docela tajně.
Víme, že není možné izolovaně čelit změně klimatu tak pomalým snižováním emisí, ochranou přírody, pouhých parků, národních či ve městech, nebo i jen jednotlivých stromů (přitom: co jeden strom občas znamená!). To nestačí, příčiny se dál reprodukují. Víme, že není možné účinně bojovat s chudobou, jen podporami a dávkami, jen obecním bydlením, jen veřejnými službami. To nestačí, když nejbohatší dále bohatnou, chudí dále chudnou, a stát se stává neudržitelným. Víme, že není řešením zklidňovat dopravu a omezovat tu individuální obec od obce, město od města, že vlastně dělat to na úrovni celého státu je pořád málo. Víme to, a přesto všechno výše uvedené děláme. Věříme, že ono lokální má smysl i globální.
Abychom však uspěli i celostátně, kde příčiny problémů nejsou tak patrné jako v místě bydliště, musíme hledat a pojmenovávat i globální příčiny, musíme identifikovat globální viníky – jevy, instituce, zájmy, politiky: naše soupeře. Jakkoliv nepříjemné to pro naši navyklou uhlazenost v počátku může být.
Dám příklad z posledního roku, kdy jsem byl náměstkem pražské primátorky pro územní rozvoj. Stál jsem od počátku v nelehké úloze toho, který chce nastavit nejen řádná pravidla pro vznik novostaveb, tedy pro hodnoty do města nové, ale poskytnout i záruky pro ochranu hodnot ve městě už přítomných, pro hodnoty krajinné, kulturní či jiné. A mimo jiné tím ochránit i vlastnictví lidí, kteří se mohou cítit novým ohroženi a poškozeni. Skloubit to existující s tím novým. Věděl jsem, že nesmím zavřít město rozvoji (přeloženo do celostátního jazyka našich kritiků: vrátit nás na stromy, jak nám bývá vyčítáno, kdykoli otevřeme ústa), ale že musím definovat veřejný zájem rozvoje jako legitimní, proti nelegitimnímu rozvoji na něčí úkor, na úkor většiny, ve prospěch několika. A tu vstupuje na scénu developer. To slovo už může někomu znít jako zneužívané, jistě, jsou i tzv. hodní developeři. Politika je však zkratka a tak jsem postavil obhajobu veřejného zájmu města do protikladu zájmů developerů, ekonomické síly, kterou musí obec zkrotit, aby nebyla prospěšná jen sobě, ale i celku. Ne zničit, zkrotit, říkám. Takto proměněným rámcem veřejné diskuse se najednou otevřel prostor, kde město přestávalo být tím slabším a kde veřejný zájem začal znovu určovat, co být má a co ne.
I na celostátní úrovni proto nestačí pojmenovat problém a přijít s řešením. Politika je střetem mezi aktéry, mezi silami, a je třeba vědomě pojmenovávat protistranu tak, aby už tím slábla. Právě proto, že víme, že svět je mimořádně komplexní, že myslíme globálně, ale víme, že jednat musíme lokálně (v případě Česka je i celostátní politika v globálním měřítku vlastně lokální), protože jiné jednání není možné a nechceme podlehnout malověrnosti. Proto musíme být idealističtí v obsahu, na něm trvat; v taktice být ale bezohlední, využívat chyby protivníků a neošklivit si zjednodušení, zkratky a emoce. Lidé to od nás ve skrytu vlastně očekávají: vždyť jaký posměch sklízíme, jsme-li vnímáni jen jako tzv. sluníčkáři s dobrými úmysly (které ostatně stejně prý dláždí cestu do pekel, jak v Česku nikdo neopomine dodat).
My, pokud chceme být opět celostátně úspěšnou stranou, musíme dosáhnout toho, aby nás lidé znovu začali brát vážně. Bez velmi tvrdého boje to nepůjde. Do něj vám nabízím své síly, schopnosti, zkušenosti a skálopevné přesvědčení, že vyhrajeme. I když se mnou občas určitě nebudete souhlasit. Po voličích ve volbách často chceme „odvahu volit zelené“. Projevte odvahu ke změně na sjezdu tentokrát i vy.
V Praze, dne 6. ledna 2016
váš (!) Matěj Stropnický