S předsedkyní Klubu Za starou Prahu Kateřinou Bečkovou (1957) o olympiádě na Letné, rivalitě mezi památkáři, najímaných odbornících pro placené posudky, kasárnách Jiřího z Poděbrad, Hergetově cihelně a o chaotických změnách nového šéfa památkářů Tomáše Hájka. Kateřina Bečková vystudovala teorii kultury. Vedle předsednictví Domácí rady klubu pracuje v Muzeu Hlavního města Prahy a v Národním památkovém ústavu. 9. března 2006 klub bilancoval porevoluční vývoj ochrany památkové péče v Praze.
V provolání v úvodu nového čísla Věstníku vašeho klubu, které shrnuje vývoj ochrany památek za posledních patnáct let, píšete: „Praha (…) nesmí být hračkou v rukách komunálních politiků, předmětem nevratné konzumace nenasytnými investory ani pokusnou plantáží pro experimentující architekty.“ Ti všichni Prahu ohrožují?
Komunální politik má v ruce kulaté razítko, jímž se u nás rozhoduje. Památkový odbor magistrátu, který se nemusí řídit stanovisky poradního Národního památkového ústavu (NPÚ), se jimi skutečně často neřídí. Mnohdy je ale při svém rozhodování ve střetu zájmů, neboť je zároveň i investorem příslušných staveb. Určujícím faktorem je vždy ekonomická prosperita, památková péče musí ustupovat. Strašným příkladem toho bude olympiáda.
Bude se závodit i v centru?
Určitě a stejně určitě dojde ke střetům s ochranou památek. Není ještě rozhodnuté, kde se má stavět, slyšela jsem o Letné a o Maninách. S olympiádou je ale spojena nejen výstavba sportovišť, ale i všeho okolo: zázemí, prostory pro návštěvníky. Bude to státní zájem a všechno bude narychlo, takže se budou navrhovat zkrácená řízení a rozhodovat se bude pod velkým finančním tlakem. A také ve spěchu, protože bude určitě zpoždění.
Chcete tedy omezit vliv komunálních politiků na stavební zásahy?
Nutné je především dodržovat záměr památkového zákona. Například při demolicích. Oficiálně dnes v památkové rezervaci povoleny nejsou. Záleží ovšem na posudku statika. Například při povodních spadly tři domy v Karlíně. Další čtyři byly ale dodatečně zbourány právě na základě posudku.
Čím jsou takové zásahy regulovány?
V roce 1985 byla schválena městská vyhláška, která stanovila regulační požadavky na stavebníky. V roce 1997 ji ale bez náhrady zrušili. Oficiálním vysvětlením bylo tehdy to, že omezuje vlastnická práva. Měla se jen přeformulovat. Dnes se tak při posuzování každého nového objektu formulují i nová pravidla. K jednomu projektu tak mohou vzniknout i dva různé posudky.
Když ale mohou vzniknout i různé odborné posudky, je vhodné změnit současné dvojkolejné rozhodování, kdy stanovisko vydává NPÚ, ale rozhoduje magistrát, na jednokolejné a nechat rozhodnutí na odbornících. Tedy stručně omezit pravomoc úředníků ve prospěch odborníků?
I na magistrátu jde o odborníky. Problém s nimi obecně je navíc ten, že má každý jinou individuální zkušenost i zájmy, každý upřednostňuje jiný sloh a jeho ochranu před zásahy. Chce to prostě přísná pravidla, návod. Na Slovensku například jednokolejný model zkusili a jejich Slovenský památkový úřad vydává i povolení. Bojím se ale zase o ztrátu odborné nezávislosti.
Kde je v rozhodování o povolení ke stavbě prostor pro korupci?
Na straně magistrátu, možná. U NPÚ těžko, jeho stanovisko není závazné.
Ale magistrátní odbor památkové péče k jeho stanovisku přihlíží.
Je to spíše konfrontační prostředí. Magistrátní památkáři přebíjejí ty ústavní, chovají se k nim přezíravě. Na internetových stránkách pražského magistrátu stále visí pokyn držitelům stavebních povolení, aby v průběhu stavby případné připomínky NPÚ již nebrali v potaz.
Prosím?
Ano. Když je totiž rozhodnutí odboru památkové péče jiné než NPÚ, tedy kladné, i odůvodnění obou výroků si protiřečí. NPÚ může stavbu sledovat, ale nemůže zasahovat. Množí se případy, kdy stavitelé něco zbourají, co neměli, ale je vidět, že záměrně. Pokuta je jen ve statisících, což při mnohamiliardové investici není nic.
Jakou vidíte alternativu?
My řešíme spíše následky. Víme, co nechceme. Rozhodně je potřeba odbourat stav, kdy NPÚ je nejen pouze poradním orgánem, ale dokonce má jen jeden poradní hlas. Instituce by ale měla mít primární názor.
Kdo ještě radí?
Najatí odborníci. Investor si zaplatí posudek odborníka z oboru. Takovým „najímaným“ odborníkem je například známý památkový publicista, jak mu říkáme, Zdeněk Lukeš. Spolupracoval například s investorem European property development (EPD) při schvalování projektu Palladium – dostavbě kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky. Tyto posudky jsou pochopitelně neveřejné.
To je zvláště viditelný případ. Ještě můžete jmenovat?
Lukeš připravoval posudek také pro majitele časopisu Týden Sebastiana Pawlowského pro novostavbu u Hergetovy cihelny u Karlova mostu. Pod tím byli podepsáni i Josef Holeček a Věra Millerová. Zmíněny Holeček byl i v komisi pro nedávný výběr nových ředitelů památkových ústavů. Tento projekt na poslední chvíli zakázalo Ministerstvo kultury.
Když mluvíte o „nenasytných investorech“, jací to jsou?
Nemáme zkušenosti ani tak přímo s investory, jako spíše s jejich záměry. Mají úplně jiné priority než náš klub. Chybí jim pokora. Je jim jedno, jak bude stavba působit. Projekty záměrně předimenzovávají, aby pak mohli před památkáři ustupovat. To je i případ zmíněných kasáren. To řízení trvalo několik let. Původně měla stavba být ještě mnohem vyšší a objemnější. Stejným případem byl i hotel Four Seasons.
Jak do řízení vstupujte vy a Klub Za starou Prahu?
Zastaralý zákon o památkové péči z roku 1987 nám to neumožňuje vůbec. Jen podle zákona o ochraně přírody a krajiny je to možné, tak jsme si založili pobočku: Za krásnou Prahu, a takto se někdy řízení účastníme podle věty v zákoně o ochraně městské krajiny.
Jak se o případech vůbec dozvíte?
Různě, spíše náhodou. Kolegové pracují v památkových ústavech, takže si to řeknou. Nebo z novin. Nebo i jen tak, že jdeme po ulici a vidíme něco strašného.
Která čtvrť je nejpostiženější?
Asi Nové Město, ale to asi zase víc zkousne než třeba Malá Strana. Nepoškozené celky však téměř neexistují. Možná Pohořelec, ten je jedním z málo dotčených. I když teď ta Jandákova Hladová zeď… Množí se i přestavby na Starém Městě. Řada se jich děje prostě bez povolení.
To je možné?
Vybourané se už znovu nestaví.
Je možné to legislativně změnit?
Teď je ve Sněmovně novela památkového zákona, ale velice okrajová. Nejvýznamnější je snad to, že se agenda prohlašování budovy za památku navrhuje přesunout z Ministerstva na NPÚ.
Chtějí vlastníci, aby jejich dům byl označen za památku?
Nikdy. Výhodnější je památku nemít. Těch omezení je mnoho.
Ale i příspěvků, ne?
Ty nejsou jisté a nikdy nestačí. Podpora se děje pouze formou grantových programů, ne ze zákona. Jeden detail zákona byl ale kuriózní.
Povídejte.
Náhodou jsme se dozvěděli, že přímo při projednávání novely na lednové poslanecké schůzi navrhnul ministr Jandák, aby se Národní památkový ústav přejmenoval na Národní památkový úřad. Prý tím chtěl posílit jeho pravomoci, což je asi pravda, ale je to strašně naivní. V prosinci ministerstvo představilo svou zprávu o Památkové péči pro 21. století. Od momentu, kdy řekli, musí se to řešit, dospěli za měsíc k tomu, že dali návrh zákona do Sněmovny. Tady o tom nikdo neví nic.
Bylo možné strategii připomínkovat?
Nešlo ani o strategii. Je to absolutní amatérismus.
Víte o tom, že na Ministerstvu leží již léta nový památkový zákon zpracovaný za supervize Jandákem odvolaného náměstka Zdeňka Nováka? Vláda jej schválila, ale vždycky se najde důvod, proč jej poslancům nepředložit. Prý, že by ji neschválili. Výrazně například navrhuje i zvýšení pokutových sazeb.
To ani nevím. Zvýšení sazeb by ale určitě pomohlo. V současnosti to žádná hrozba není.
Jak vám komplikují život samotní architekti?
Památkář a architekt jsou soupeři. Vždy soutěží nová vize se zachováním starého stavu. U každého projektu je i památkář. Nechceme ale dělat z měst muzea.
Veřejnost sice považuje památkovou péči za důležitou, ale zároveň se objevují vždy i výhrady právě proti zakonzervovávání měst památkáři.
Víte, každý je milovníkem památek po práh svého domu. Pak se stává investorem. Investor a památkář by měli mít společný zájem na kráse a tak se sejít na společném pohledu.
Kdy v takto nastaveném stavu vítězí památkáři? Jaké k tomu máte nástroje?
Omezené. Oslovujeme architekty a mluvíme s nimi o jejich projektech. Část investorů to i vítá, protože se chtějí vyhnout dodatečné medializace nevhodné stavby. Osobní kontakt je důležitý, nechceme být ranaři. Takto se s námi sešel právě například architekt Jakub Cígler, když projektoval pro Sebastiana Pawlowského novostavbu vedle Hergetovy cihelny. On sám je laureátem ceny našeho klubu pro novostavbu v historické zástavbě roku.
Za co ji obdržel?
Za dostavbu areálu Portheimky na Smíchově. Tady chtěl ale postavit kamennou stavbu, navíc na obrovském prostoru, kde dosud nikdy nic nestálo. Takový prostor ve středu města by již zastavěn být neměl. Architekti často projektují i to, s čím nesouhlasí, musejí vyhovět poptávce svých zadavatelů. Tohle byl myslím ten případ, proto jsme se nedohodli. Když se ale neshodujeme vůbec, je jedinou cestou medializace. Ale to není příliš účinné.
Jak to? Umíte to vůbec dělat?
Možná že neumíme. Novináři ani veřejnost často jednotlivé případy nedokáží pochopit. My zase neumíme vyhmátnout tu zásadní věc. Zájem je vždycky o politický názor, jako třeba nyní v souvislosti se změnami na Ministerstvu, ale o konkrétní stavby? Málo, to je moc regionální.
Jaký je nový generální ředitel památkových ústavů Tomáš Hájek?
Nemá ani manažerské zkušenosti a, jak se ukázalo vzápětí, ani schopnosti. S jeho příchodem nastal naprostý chaos.
Co provedl? Nebojíte se jen změn?
Dělá jen změny pro změny. Do týdne zavedl nový organizační řád, který úplně změnil strukturu ústavu. S nikým ji nekonzultoval. Je na něm vidět, jak je dělaný od stolu, zcela bez znalosti prostředí. Dva týdny tak nikdo nevěděl, co má dělat, kdo je jeho nadřízený a jaké má kdo kompetence.
Není to průvodní jev každé změny?
Hlavně není jasné, proč se tyto změny dělají. Zdá se to být až záměrné. Lidi v ústavu to znejistilo, paralyzovalo. Vypadá to, že Hájek chtěl především ze svých podřízených vytvořit zmatené stádo ovcí, i to je taktika. Nic se nezdůvodňuje. Najednou ministr Jandák odvolal všechny ředitele památkových ústavů a najednou je zase jmenoval.
Došlo k personálním změnám?
V odborné oblasti ani ne, spíše v ekonomické.
Jak jste se vy osobně dostala k ochraně památek?
Pro většinu z nás je to přirozená věc. Já jsem se zabývala zmizelou Prahu. Když se zajímáte, co kde stálo, přivede vás to do Klubu Za starou Prahu vždycky.