Reforma je slovo opojné.
Často může skrýt divokou privatizaci za pochybnou cenu, podezřelým vlastníkům a bez dalšího smyslu. Vše kryje operační plášť tržní ideologie.
Naštěstí snaha ministra zdravotnictví Tomáše Julínka nenápadně a hlavně rychle převést valnou část zbylého veřejného zdravotnictví do zlatě soukromých rukou, nazývaná rovněž reformou, snad končí. Před několika dny ještě prodal ze skladu pár ministerských zámků, zatímco se vláda o jiné za mnoho peněz soudí. Proti reformě se poprvé postavily najednou obě menší koaliční strany – zelení i lidovci.
Začali zelení: nedělní republiková rada odmítla privatizaci fakultních nemocnic, převod zdravotních pojišťoven na akciové společnosti i již zavedené regulační poplatky za návštěvu u lékaře. Jakkoli jsou poplatky amorální, největší nebezpečí nepředstavují, neboť je lze snadno zrušit, kdežto privatizace jsou nevratné.
Ideální stav po Julínkově reformě ukazuje film Sico amerického dokumentaristy Michaela Moorea: v USA jsou zdravotní pojišťovny soukromé, a jen tak někoho nepojistí. Riziková povolání, cukrovka, kouření – to vše mohou být důvody znemožňující v USA vznik pojistné smlouvy. A i kdo pojištění získal, musí mít každou návštěvu lékaře dopředu schválenou pojišťovnou, jinak ji neproplatí. Výsledek? Lidé preventivní návštěvy lékaře odkládají a ty drahé, akutní odkládají pojišťovny, častým následkem je zhoršení zdravotního stavu nebo i smrt. V celé reformě jde o budovy, pozemky, peníze, nikoli o zdraví.
Společný postup zelených a lidovců požadující přepracování reformy zdravotnictví může podnítit i novou koaliční situaci. Těsná spolupráce obou sociálně orientovaných stran může být do budoucna jedním z řešení povolebního politického patu. Předpokladem je poznání, že sociální stát potřebuje modernizaci, nikoli likvidaci.
Tento text vyšel 28.2.2008 v deníku Právo v rubrice Publicistika na straně 6