Po Stalinovi v padesátých letech a Leninovi v sedmdesátých odešel rokem 1989 i Marx. Odešli, aby se už nevrátili. Naplněním staré poučky ze Státu a revoluce o nadřazenosti revoluční praxe nad teorií levice usvědčila sama sebe.
Nejprve padl mýtus o svobodnější společnosti, který Stalin utopil v praxi gulagů. Odhalení kultu osobnosti tento pád nikdy zcela nezastavilo. Následovala delegitimizace ideje mírového hnutí bratrskou invazí do Československa v roce 1968, dřívější národně osvobozenecký boj a právo na sebeurčení byly rovněž ty tam. Nakonec se socialistický blok dokonce zesměšnil: vývojem sice potvrdil Marxovo tvrzení, že v historii zvítězí společenské uspořádání, jež bude hospodářským výkonem větším zdrojem blahobytu občanů, ale ve svůj historický neprospěch.
Světová levice se tak ocitla v teoretickém vakuu. Texty největších současných amerických levicových teoretiků, Noama Chomského i Immanuela Wallersteina, jsou ve své kritice přesvědčivé, ale v řešeních tápou – takové štěkání bez kousání je to. Prakticky je na tom levice o něco lépe: sociální stát je reformním důsledkem revoluční teorie, její analytické části, a vznikl mírou z oprávněných požadavků chudších vrstev společnosti a jejich přechodné organizovanosti v dělnickém hnutí, mírou ze strachu před šířením revoluce.
Také investigativní, praktická část levicové publicistiky, ať už jde o Naomi Kleinovou, nebo Michaela Moorea, má o něco blíže k možnému programu levice. Proto je však dnešní levice povýtce politicky konzervativní, že se snaží uchovávat dříve prosazená sociální práva, ať už jsou to zaměstnanecké výhody, bezplatné veřejné služby ve školství či zdravotnictví, nebo tolerance k menšinám. Je v tom v rostoucí míře neúspěšná, neboť kromě standardních obtíží spojených s obranou práv slabých a chudých proti bohatým a mocným postrádá nezdiskreditované kritické pojmosloví, musí čelit silné intelektuální ofenzívě neoliberálních ekonomických teoretiků a snad především – dávno už tu není týž masový dělník, jehož šlo díky taylorizaci výroby oslovit jednoho jako milióntého stejnými politickými cíli. Revoluční potenciál Marxových společenských tříd je například v Evropské unii dnes již nulový. Evropský dělník stal se měšťákem. Chce-li být levice úspěšná, musí také zobčanštět.
Levice vyústila v občanskou společnost, jejíž součástí je i zelené hnutí. Klíčové nejsou dnes již odbory, svazy a organizace mas ve velkém. Pro roztříštěnost zájmů a vzrůst všeobecného blahobytu na jedné straně a nikdy v dějinách vyšší koncentraci moci a peněz v rukou tak malého počtu vlastníků, a tedy tak vysoký, ač méně viditelný stupeň ovládání všech několikerými na straně druhé, nelze vytvořit jednotné sociální hnutí. A ani to už nedává smysl, občanská společnost je pestrá ze své podstaty a pestrá je i její emancipace. Nadměrný trh nás privatizací všeho připravuje o oblast společného, veřejného – omezuje sféru politiky, a tudíž demokracie. Tím demokracii formalizuje. I trh je tedy třeba demokratizovat.
Nyní platí nerovnice: trh privatizuje své zisky a socializuje své ztráty. V dobách ekonomické prosperity chce minimální stát, tedy nízké daně a slabou regulaci, a v době krize maximální pomoc. Soukromé firmy, a čím větší, tím úspěšnější v tom jsou, se brání dvojímu: na jedné straně progresívnímu zdanění, a tedy rovnoměrnějšímu rozdělení výnosů, na druhé straně zahrnutí negativních externalit své výroby, jako je znečištění, užití neobnovitelných zdrojů energie či opotřebení státem budované infrastruktury, do svých nákladů.
Zavedení obojího může mít několikerý efekt. Především velkým firmám vzrostou výrobní náklady a zároveň i daňové odvody tak, že to významně oslabí jejich konkurenceschopnost. Mnohé zaniknou, všechny se budou muset rozdělením zmenšit. Prostor naopak vznikne pro drobnější nové podniky, vyrábějící ekologicky udržitelně, jichž se progrese dotkne podstatně méně.
Trh tak může být v budoucnu zároveň mnohem pestřejší, a tím, že bude snazší na něj vstoupit a udržet se za předpokladu omezené expanze, i demokratičtější. Je třeba motivovat k omezenému růstu – podpora tohoto úsilí má tuším být hlavním cílem nové levice neboli občanské společnosti, a tím i zeleného hnutí jako její součásti.
Text vyšel v týdeníku Reflex 53/2009 dne 30. 12. 2009