V pražské galerii Rudolfinum se od 9. listopadu loňského roku do konce letošního dubna koná výstava fotografa Václava Jiráska Industria. Proč, není jasné.
Kdo někdy navštívil nějakou továrnu, kdo manufakturu, kdo důl, byl zajisté ohromen rozmanitou hrůzostrašností strojů, které jsou v nich k vidění. Proto, že jsou skryty každodennímu pohledu lidí zvyklých nejčastěji na kancelářské rychlovarné konvice, notebooky a fotogenické mobily, působí monumentálně jako Golem těsně předtím, než začne péct chleba, co všichni všechněm dají. Je to dojem svůdný, leč jeho fotografické ztvárnění vyžaduje důmyslnost.
Kurátor výstavy Petr Nedoma vidí jako hlavní námět Industrie umírající továrny: „Je to jakoby obraz umírající Evropy a jejího odvanulého snu o titánském nasazení univerzálního inženýrství, záruky prosperity a blahobytu v detailním záběru ex post.“ V obrovských artdecových sálech někdejšího Domu umělců je rozvěšeno sedm desítek barevných fotografií tří tematických skupin, aniž jsou jako takové označeny. Popisky chybí vůbec, což ale vůbec nevadí. Barva fotografií působí lépe ve strohém prostoru než ve zlatěmramorovém Rudolfinu. Takto je z poselství kašírovaný kýč, jemuž v plném projevu pomáhá i umělé nasvícení nutné při focení v podzemí a halách bez oken, což platí zejména o tvářích dělníků. Trojí zaměření výstavy lze rozdělit takto: mrtvé stroje, začazení lidé a jejich vylepšená pracovní zákoutí.
Technika sama o sobě je mrtvý model. Ve skutečném prostoru působí zcela jinak než na fotografii, protože, zvláště je-li ponechána bez lidí, s nimiž se její monumentalita efektivněji poměřuje jako zde, ztrácí svou velkolepost a nezískává výpověď. Byť technikou přeplněné, působí fotografie prázdně, neřeknou o stroji nic – asi jako celkový pohled na městys nepostihne vůni polévky na krajkovém ubruse. Fakt, že stroje stojí, není příliš patrný, protože od sazí a prachu byly už v provozu. Tím je značně zpochybněn hlavní záměr výstavy, tedy shrnout pohled na odešlý průmysl. Detailní záběry na neobvyklé předměty, či části mechaniky jsou kompozičně prvoplánové a nevzbuzují ani lítost ani zájem.
Tovární dělníky, zejména horníky, stavěl Jirásek k jedné stěně a spolehl se na to, že mají dřinu v zaprášených tvářích. Záměr portrétů – vystihnout detailem na obličej nestylizovaně charakter dělníků či alespoň charakter druhu – připomíná vězeňské evidenční fotografie, výsledný tvar ale naprosto postrádá jejich výraz. Ti lidé nejsou spokojení ani nespokojení, nebojí se, nestrádají, jdou prostě do šachty nebo na pivo. Kdyby neměli začazené tváře, potkali byste je u Máchova jezera ve frontě u bufetu. Dělník v této době, taková je zpráva Václava Jiráska, je zaměstnanec jako každý jiný, jen se u práce víc umaže.
Náznak poutavosti lze tak najít jen v místech, která si dělníci zosobnili. Ani zde nelze čekat nic inovativního, ale detail mužské představy o útulnosti vyjádřený polepenými šatnami, lahvemi od pití, jež se nemusejí uklízet, a adolescentními vzkazy na zdech, obsahují alespoň lidskou reakci na nevlídné prostředí, byť nevlídnou, ale svou. Jedinou sdělnou a zároveň evokativní fotografií na výstavě je zachycení stoupajícího schodiště, jehož okolní rozpukané stěny jsou částečně pokryty dvěma druhy kachliček, když ty první došly. Fotografie kombinuje vertikální a diagonální členění a jako jediná vyjadřuje prostou omšelost, zanikání. Výstava je vedle doprovodného programu v kinech a několika přednášek přímo v Rudolfinu doplněna o patologicky pomalý tchajwanský film Factory o zaniklé textilní továrně, do níž režisér snímku Chen Cieh-jen zakomponoval bývalé dělnice simulující dřívější práci.
Zdá se tak, že se rehabilitace pracovního prostředí Václavu Jiráskovi nedaří. Kdyby namísto vzdychání sledoval současný průmysl a varoval, promlouval by z menší vzdálenosti, intenzivněji a s prospěchem. Když je zátiší, již dost bez života, navíc mrtvé, nepomůže ani nostalgie ruských cedulek a nahých žen s nemoderními účesy.