Možnost, že budou na ČSSD vnější, z protestující veřejnosti jdoucí, impulsy působit silněji nebo stejně silně, jako společný vliv: systémových omezení, dynamiky vládnutí i vlastní stranické struktury, jistě existuje. Vyznačuje se ale velkou mírou utopičnosti.Kdybych nepsal diplomku, dal bych si přes víkend záležet s polemikou s ústřední nadějí na společenskou změnu v české společnosti, již Jakub Patočka vkládá do naší sociální demokracie. Nemohu bohužel než své výhrady jen načrtnout. Nuže, proč je tato naděje nepřiměřená? Má teze první: sociální demokracie jako vládní strana bude mnohem víc poutána stávajícím politickým systémem se všemi jeho konstantami, než to nyní z opozice vyhlíží. Dynamika vládnutí nahrává zpravidla oportunistům a kariéristům stejně jako dlouhý pobyt v opozici posiluje dokonce samovolně pozice idealistů. Jenže, jaká proměna nastane s ČSSD okamžikem vstupu do vlády! Ideová i personální: vláda, která začínala Vladimírem Špidlou, pokračovala Stanislavem Grossem, končila Jiřím Paroubkem. Obnoví se také v nové síle papalášské diktum kdo je tady pánem.To, co odhalí právě teprve vládnutí, je však v mnohém zřejmé už nyní.Sociální demokracie je mimořádně náchylná k programovému oportunismu nahrazování řešení skutečných příčin společenských nerovností, včetně ekologických, těch pak tehdy, pokud si je jich vůbec vědoma, jejich záplatováním. Klasickým příkladem jsou čtrnácté platy ze zisku (k modernizacím netlačeného) ČEZ, nejlépe z nového Temelína. Čili má teze druhá: ČSSD nenabízí modernizační projekt, k němuž je přerozdělování pouze východiskem, nikoli jeho cílem, ale pouze sociální záplatování.Poněkud z předchozího plyne, že nevěřím na prioritu obsahového základu duelu Sobotky a Haška, připisuji jej v mnohem větší míře taktice obou i strany jako celku, čili chápu jejich vztah více jako osu. Odtud i z předchozího teze třetí: idealistů je v čím větší straně, tím méně, a v ČSSD jich je méně, než by se zdálo Bohuslavem Sobotkou a Jiřím Dienstbierem v čele. Politický kariérista má zájem na určitém počtu idealistů ve vedení, jaký však má politický idealista zájem stavět si do čela kariéristy? Idealisté tak mají mezi svými vnitrostranickými voliči i kariéristy, neboť ti si od idealistů na plakátech slibují zisk ve volbách, kdežto naopak to neplatí. I kdybych ale uvěřil na Sobotku, že může být Obamou, bude tak pečlivě obklopen, podepřen a pak přehlušen jako on, podoben Soše svobody pokryje za sebou stojící obchodní centrum. Poslední věc je takováto: jakkoliv Jakub Patočka zajímavě pracuje s konceptem teoretické hegemonie, méně zajímavě s ní prakticky nakládají sociální demokraté. Popravdě ani oni (ani odboráři) myslím vlastně na partnerství založeném na silovém poměru, v němž se ale nemajorizuje a nediktuje, s menšími příliš nevěří. Odkud ten dojem? Inu, nevyhledávají je systematicky, ale jen účelově, když si nevystačí, aktuálně například při výběru senátních kandidátů. Kolik občanských protivládních aktivistů oslovila ČSSD do pro sebe takřka jistých obvodů? Čili teze čtvrtá: sázka těch, kdo usilují o společenskou změnu, na sociální demokracii, je výhodnější pro ni samotnou, než pro sázející. Sumasumárum: ze svého a dalších pokoušení se o proměnu zelených, které Jakub Patočka inicioval a nepovažuje za zdařilé, odvozuje, že je jedině možné, co je ve skutečnosti tím těžší: proměňovat a proměnit a více…mnohem větší stranu. To je podle mne nejslabší, nejutopičtější místo jeho analýzy, která je jinak jistě inspirativní. Není to ale náhodou její místo stěžejní? Nic z toho ale, co jsem uvedl, neznamená, že všechno to, co uvedl Jakub Patočka, v zásadě neplatí. Je-li totiž možný jiný svět…což nepochybně je.
Text vyšel v Deníku Referendum, 14.4.2012
