Přímá volba prezidenta splní svůj smysl jedině tehdy, pokud stranám vnutí svého kandidáta občané, ne naopak. A účast stačit nebude, je nutno vyhrát. Bylo by tedy dobré si ujasnit, jaký kandidát ulice proti paláci být nemá a jaký naopak být musí.Rozprava nad prezidentskými kandidáty zvolna plyne. Někteří jsou navrhováni, jiní se navrhují i sami. Jenže bída. Stranické kandidáty ODS nebudu ani jmenovat, Bobošíkovou také ne. Tomio Okamura, který se původně zdál být pouze za podnikatelské baroko, působí stále víc jako nominant Hradu. Jan Švejnar je ze všeho nejvíc minulý kandidát. Ani jeden se prezidentem nestane. Pak jsou tu dva kandidáti vážní: Jan Fischer a Karel Schwarzenberg. Oba od předchozích odlišuje to, že zasahují širší voličskou obec nalevo od sebe, než by odpovídalo jejich názorovému ukotvení. Oba se snaží ztělesňovat to lepší ze statu quo. Fischer pro technokraty, Schwarzenberg pro pravdu a lásku. Jsou ale establishmentu věrnou součástí. Co má tedy při hledání kandidáta, který nesmí být středový absolutně, ale pouze relativně pro všechny voliče nalevo od středu, udělat široká občanská levice? Dvě věci udělat rozhodně nemá. Jednak navrhovat k Fischerovi druhého betonáře. V naplnění dilampedusovské strategie, všechno změnit tak, aby všechno zůstalo při starém, mu totiž žádný nemůže být rovný ani ze štokrlete. A jednak navrhovat kohokoliv z okruhu osobností pravdy a lásky. I jen teoreticky: každou Šiklovou, Marvanovou, Wagnerovou, každého Cílka, Höschla, Halíka zkrátka a dobře Schwarzenberg porazí. Chceme-li jako levice v nejširším slova smyslu, tedy od levých liberálů přes zelené a sociální demokraty až k socialistům a voličům komunistů, najít společného protikandidáta všem výše jmenovaným, je třeba si alespoň tři věci uvědomit jasně a pevně.Zaprvé toto: náš kandidát musí být občanský, nikoli stranický. Co to znamená? Nesmí se vyloupnout z dohody sekretariátů a být představen jednou partají či jejich koalicí. Má být dřív náš, než jejich, těch stran. Má být vlastně tak trochu i náš proti těm stranám. Má už teď a dávno předtím mít svůj život jako politický program, zralý, zformulovaný, vyhraněný, ale zahrnující, srozumitelný a podložený úsilím o jeho uskutečnění. Strany ať mu pomohou s kampaní. Zadruhé toto: musí to být kandidát periferie, ale nikoliv alternativy. Co to znamená? Má být protipražským kandidátem. Hlasem spokojenými Pražáky opuštěného zbytku země. Nesmíme ale upadnout do omylu kandidáta místního, třeba i zapáleného ekologa, zajímavého myslitele, zásadového učitele, po okrese věhlasného lékaře. Ne, náš kandidát nesmí být v Praze pro smích jako posel ze zaostalé provincie, musí Praze jako protikandidát imponovat: intelektem, vtipem a naprostou nepoddajností. Zatřetí toto: musí být tribunem lidu, nikoliv účelovým populistou. Co tohle znamená? Musí vědomě artikulovat často jen podvědomé zájmy lidí, spojovat jejich skupinová rozhořčení ve společný proud a nenechat se strhnout k obětování žádné skupiny bezmocných. Ani přírody ne. Celá zem je plná prázdných náměstí, která čekají na důvod být zaplněna. Nehledáme kandidáta pro nás, čtenáře Deníku Referendum, náš kandidát musí umět strhnout první z nich. Oním kandidátem ulice proti paláci, plně občanským, z nejopomíjenější periferie a s mocným hlasem, kterému každý porozumí, je přes mnohá ale v plném rozsahu Jan Keller. Jen ho vpustit na ta náměstí, rozhořčí je spravedlivým hněvem, proti němuž navíc ani na Kavčích horách nebudou umět nic namítnout. A že na prezidenta nevypadá? Právě proto. Račte si jeho podobiznu srovnat se vzhledem našeho nejlidovějšího krále.
Text vyšel v Deníku Referendum, 2.2.2012
