31.3.2011 – Ani po třech měsících od svého zvolení v prosinci loňského roku, nepředložila vládnoucí koalice MČ Praha 3 tvořená TOP 09 a ODS programové prohlášení. Privatizace tak probíhá podle předvolebních pravidel, staré investiční záměry se promítají do rozpočtu na rok 2011 a především: není jasné, co obyvatele naší MČ čeká dál. Zastupitelé ŽIŽKOV (NEJEN) SOBĚ vyzývají vedení radnice, aby tento zásadní dokument předložilo nejpozději na červnovém zastupitelstvu.
„Koalice neví, neumí se dohodnout, nebo záměrně tají to, co bude prosazovat, a to je podle nás nepřijatelné,“ uvedl předseda klubu zastupitelů ŽIŽKOV (NEJEN) SOBĚ Matěj Stropnický /SZ/. Podle současného Jednacího řádu zastupitelstva MČ Praha 3 se o návrhu na odvolání Rady MČ hlasuje až na zastupitelstvu následujícím po tom, na němž byl návrh podán. „Podáváme tedy dnes návrh na odvolání Rady MČ Praha 3 a budeme na něm trvat v případě, že koalice do června programové prohlášení nepředloží,“ doplnil Stropnický s tím, že pokud si s prohlášením koalice neví rady, ŽIŽKOV (NEJEN) SOBĚ nabízí koalici pomoc při jeho formulaci: „Pokud nevědí, co prosazovat, jsme ochotni jim poradit,“ dodal.
Lávka mezi Vítkovem a Parukářkou nebude
Koalice se ostatně již programem ŽIŽKOV (NEJEN) SOBĚ inspiruje. Jako první padá pod stůl projekt předchozího vedení MČ Praha 3 tzv. lávka mezi Vítkovem a Parukářkou. „Futuristická vize nadzemní lávky atelieru MS architekti je sice architektonicky nejodvážnější a vizuálně nejatraktivnější, nicméně je jasné, že přednost mají návrhy, jejichž ekonomická i urbanistická hodnota stojí na realistických možnostech městské části Praha 3,“ stojí v návrhu odpovědi starostky MČ Vladislavy Hujové na petici občanů proti lávce, kterou se bude úterní zastupitelstvo zabývat. „Děkujeme nové koalici, že uznala, že lávka byla megalomanský projekt a že od ní upouští. Plní tím náš program,“ uvedla místopředsedkyně klubu ŽIŽKOV (NEJEN) SOBĚ Martina Chmelová /nez./.
Koalice zrušila Fond bydlení, do privatizace jdou všichni
Ještě zásadnější je ovšem krok, jímž Rada MČ zrušila zřízení tzv. Fondu bydlení. Zahrnoval přes čtyři desítky domů ve vlastnictví MČ Praha 3, které neměly být nikdy privatizovány. Byl vytvořen administrativně bez ohledu na přání nájemníků těchto domů a významné skupině obyvatel znemožňoval si koupit byt, v němž bydlí i několik desetiletí. „Jednoznačně zrušení Fondu bydlení vítáme. Občané Prahy 3 mají právo na rovné zacházení a možnost privatizovat si byt, jehož jsou nájemci, k tomu patří. Prosazovali jsme zrušení fondu dva roky, jsme rádi, že naše úsilí nepřišlo na zmar,“ uvedl jednatel sdružení ŽIŽKOV (NEJEN) SOBĚ Matěj Stropnický a doplnil: „Z našich otázek pro privatizaci: kdo, kdy a za kolik tedy odpadla ta první: privatizovat budou všichni. Zbývá určit harmonogram a ceny. Mělo by se to stát urychleně,“ dodal.
Nákladové nádraží zůstává ohroženo
Naopak budova žižkovského nádraží zůstává v ohrožení. Zastupitelstvo má v úterý na návrh Rady MČ schválit stanovisko potvrzující předchozí požadavky radnice: tedy mj. zbourání budovy nádraží a výstavbu tzv. Jarovské spojky. „Navrhneme podporu těmto krokům z jednání zastupitelstva stáhnout a oba cíle MČ Praha 3 ještě přehodnotit,“ řekla k nádraží zastupitelka Žižkov (nejen) sobě a místopředsedkyně sdružení TADY NENÍ DEVELOPEROVO Helena Benýšková /SZ/.
O české zálibě v jádru
Mívalo u nás odedávna každé číslo větší hodnotu než jakékoli slovo. S naší krásnou českou řečí, s jejím chrámem i tvrzí, nešlo bez dalšího ujet víc než den koňmo. Dál už bydlili severně, západně i jižně lidé němí. Naučili jsme se tedy čísla milovat, číslům věřit, s čísly žít. S čísly, od nich s fakty a konečně s věcmi. Jsme věcní. Zvěcnělí.
Hladí nás šťastné vědomí, má třeba žloutkovou barvu, podobně je i lepkavé a rozkvrdlané. Podle Herberta Marcuseho spočívá ve víře, že „skutečné je rozumné a systém poskytuje dobro“. Tu se vrací nevýhoda slova. Slovo se uskutečňuje jen v myšlení, teprve z mnoha myšlenek vzniká nejistá potencionalita praxe. Jenže i číslo je jen potencionální. „Objektivní svět, z něhož zbývají jen kvantifikovatelné kvality, je ve své objektivitě víc a víc závislý na subjektu,“ píše Marcuse v Jednorozměrném člověku.
Jaderná havárie ve Fukušimě je jistě výsledkem nešťastných okolností. Intenzitě tisícileté tsunami nemohla odolat žádná předpokladatelná či technicky zkonstruovatelná bezpečnostní opatření. Je ale i výsledkem zákonitostí spojených nerozlučně s atomovou energií od prvního štěpu.
Výbuch připomněl, že jaderná energetika přesahuje míru člověka, jde za lidský horizont. A to eticky – člověk není schopen předvídat důsledky ani zahladit dopady jejích hrozeb, politicky – jádro nikde není předmětem jen soukromého podnikání, vždy se účastní stát, tedy je jaderná energetika nedílně také společenským rozhodnutím, a také hospodářsky – žádná pojišťovna světa nepojistí jadernou elektrárnu proti rizikům, právě proto, že jsou nepojistitelná.
Tím, že se havárie stala Japoncům, národu technické avantgardy, obnovila v celém světě s různou mírou závaznosti debatu o legitimitě atomové energetiky. Postavila znovu vedle sebe rovnocenně skutečné a možné – jadernou energii a jadernou katastrofu. Neumí-li zabránit nukleární explozi Japonci, jak blízko jsme jí my u nás v Düsseldorfu, Lille, Padově či Třebíči?
Události ve Fukušimě jádro – Ecovými těšiteli už téměř obhájené – nanovo zpochybňují s odkazem na princip předběžné opatrnosti. Pro přesnost je třeba říci, že se tak děje hlavně ve světě. U nás, ač Češi jinak pochybují o všem, včetně smyslu své existence, je jaderná víra nezviklatelná.
„Chceme dosáhnout éry obnovitelné energie, co nejdříve to půjde,“ řekla po čtvrtém fukušimském výbuchu německá kancléřka Angela Merkelová. „Musíme mít na zřeteli, že i naše elektrárny se připravují na tzv. vážné havárie, protože už i Isaac Newton řekl, že cokoli je možné, může se jednoho dne stát,“ shrnula naopak naše možnosti po třetím výbuchu tamtéž ředitelka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. Mezi těmito dvěma výroky neleží jen Krušné hory. Jsou to promluvy s různými poločasy rozpadu.
Bylo už řečeno, že u nás váží slovo méně než čísla a fakta. Jenže tady nezabírají ani fakta. Čistá roční výroba elektřiny z Temelína v roce 2009 byla 12,6 TWh, z Dukovan 13,7 TWh. Čistý vývoz elektřiny z Česka do zahraničí byl 13,64 TWh. Celou jednu jadernou elektrárnu tedy vyvážíme. Výstavba Temelína II má stát pět set miliard bez rozvodových sítí, očekávat lze podstatná navýšení částky. Ekologické škody po těžbě uranu v oblasti Stráže pod Ralskem dosahují sta miliard korun.
Rozumná společnost se vyznačuje schopností učit se z dílčích chyb, náprava katastrofou je už znakem iracionálna. Co ale musí být v povaze země, kde jsou výbuchy takzvané a skutečná je prý až po nich následující hysterie? Jak vést rozpravu, jak skrze ni hledat ve veřejném prostoru nejlepší řešení, jak konec konců žít tam, kde jsou neprůkazné nejen ideje, ale kde i fakta prokazují právě jen opak sebe sama?
Umberto Eco píše: „Fetiš se vyznačuje tím, že umí znemožnit diskusi a svést ji do emotivních reakcí.“ I pouhé varování před hrozbou jaderné havárie je v Česku fetišizováno jako nepodložená hysterie, jako strašení aktivistů, kteří získávají na své kampaně finance především odjinud, čímž se v podtextu pohybují na hraně vlastizrady. A přece tito aktivisté brání svým nasazením utajování dílčích nehod v našich elektrárnách, takže jejich označování za magorrry není projevem ničeho jiného než neodpovědného populismu. Jenže tato fetišizace je až důsledkem nevídané podpory, jíž se v Česku jádro těší.
Podpora jádra je u nás od dob komunismu tradiční, přirozeně navazuje na náš zápal pro uhlí a ocel v padesátých letech či pro chemický průmysl o desetiletí později. Těžký průmysl, mezi ním i jaderný, byl od počátku diktován RVHP a v ní samozřejmě Sovětským svazem. Těžko se ubránit srovnání – první slova, která pronesl nový americký velvyslanec Norman Eisen letos v lednu po příjezdu do Česka, patřila Temelínu, bude prý „velice aktivně“ prosazovat jeho dostavbu (firmou Westinghouse).
Z této tradice plyne, že se naše technická inteligence, jak se jí říkávalo v době vědeckotechnické revoluce, prostě inženýři, přírodovědci a ekonomové, těší nesrovnatelně vyšší prestiži než humanitní vědci. Jsou zdrojem naděje v hmotný pokrok, jak to památně shrnuje Richtova Civilizace na rozcestí. Jenže i u technické inteligence, a více u ní než u vědců humanitních, se projevuje Le Bonovo: „Několik shromážděných jedinců tvoří dav, a i když to jsou vynikající vědci, nabývají všech vlastností davu.“ A právě tato davovost postihuje českou debatu o jádru. Kritický názor je tu předpokládán jako nevědecký, v důsledku toho dekvalifikuje a časem se zcela vytrácí.
Přístup do diskuse nemají kritici jádra z řad občanů a odborníci se jí vzdávají sami. Vzniká spirála mlčení. To je koncept, s nímž přišla v polovině osmdesátých let před rokem zesnulá německá socioložka Elisabeth Noelle-Neumannová. Říká zhruba, že čím hlasitěji je vyjadřován určitý názor, tím méně jsou jeho odpůrci ochotni svůj nesouhlas projevovat veřejně. V debatě o jádru byli kritici zesměšněni, jejich argumenty bagatelizovány, jejich postoje denuncovány, až umlkli. Někteří, jako Jan Beránek, který dnes vede protijadernou kampaň ve světové centrále Greenpeace, z Česka raději odešli.
I reakce na havárii v Japonsku byly předběžně opatrné. Nesmělo se po vzoru Ecových skeptiků hlasitě zavolat: Říkali jsme vám to! Třeba programový ředitel české pobočky Greenpeace Michal Komárek se v Hospodářských novinách půlku článku omlouvá, že si dovoluje připomenout znovu aktualizovaná rizika, a raději text nazve Fukušima není argument, aby od čtení předem neodradil. Přesto tu přechodně prostor je, aspoň do doby, než se znovu utopí v inzerátech na úspornou duhovou energii, jejíž „mix“ umí spolehlivě zajistit, aby závislost na jádru neklesala.
V úvodu zmíněné Marcuseho šťastné vědomí má své důsledky. Energie je klíčovým zdrojem dnešní moci, bez energie se nestane nic a každá ilustrace tak samozřejmého tvrzení by byla jen banalitou. Jádro výrobu energie nevídaně koncentruje, ovládání jaderných zdrojů je tedy zdrojem koncentrace moci. Jsou-li provázány státní moc a moc vyplývající z výroby jaderné energie tak, jako je tomu v Česku čili ČEZsku, je-li tedy samotnou hospodářskou bází existence našeho státu ČEZ, s ním jaderná energie a především její vývoz, mělo by se to přiznat a říct, že neumíme světu nabídnout nic jiného než energii z Temelína. Všechno ostatní jsme už prodali, vzdělání a výzkum udržujeme jen formálně a zbytek investic pohltily stavby budov a dálnic, takže nic nevymýšlíme, jsme jen dodavateli dotované energie, jíž vyrovnáváme propad bilance zahraničního obchodu.
„Nic není skutečné, co není neoliberální?“ ptá se Erazim Kohák. Naše šťastné vědomí je tak prvotně, dětinsky uspokojené věčným světlem, tím Baudrillardovým „přepychem bohaté civilizace, jež má stejný děs z vyhasnutí ohně jako lovec v prvotní noci“, že je ochotno jeho jistotě obětovat všechnu svobodu.
Právě koncentrovaná moc atomu, dříve poutající planetu jadernými raketami, dnes závislostí na dodávkách energie, nereflektovaně zakládá poměry sil ve světě. „Celý lidský rod je dnes zajatcem jaderných zbraní, které sám vytvořil,“ psal o tom Erich Fromm. Spoutává hrozbou ve válce, spoutává i vytvořením závislosti v míru. Použitá v konfliktu, umí všechno zničit, použitá v produkci, umí jakoby všechno zajistit. Zdá se tedy absolutní, úplným vězením i úplným osvobozením. Tím, že se zdá řešením, čistým a věčným, vytváří iluzi neomezené výroby, neomezené spotřeby, neomezeného růstu. Je to ale dějinná iluze – byť hypoteticky a v představách zajišťuje jádro absolutní dostatek, přímo úměrně tomu a právě tím vytváří i absolutní nepostřehnutelné spoutání, umožňuje a vnucuje tisíce nových potřeb, jež jsou zdrojem sociální kontroly.
Teprve skrze decentralizaci výroby energie, skrze navyšování individuální energetické soběstačnosti získané využíváním plurality obnovitelných zdrojů, a tedy osvobozováním se člověka od závislosti na externě získávané energii lze provést redukci moci. A jedině redukce moci svým rozptýlením na jednotlivce umožní člověku být soběstačným, a tím i svobodným.
Pustou, cizí krajinou jen s krátery po žárem vysušených jezerech a s ohořelými pahýly uschlých stromů jde žena a vede několik dívek. Jdou krajinou tak samotnou, tichou, kde člověk zůstal úplně sám, protože tenkrát všechno chtěl. Nejtrezorovější, za normalizace dokonce rozstříhaný snímek Konec srpna v hotelu Ozón natočený Janem Schmidtem podle námětu Pavla Juráčka zobrazuje svět po blíže neurčené, ale velmi úplné katastrofě. Česká rozprava po něm zůstala dodnes němá.
Text vyšel v Salonu deníku Právo dne 13. dubna 2011.