U nás se dokumentární film slavného britského režiséra Kena Loache Duch pětačtyřicátého (2013), promítal jen pár dnů v Maďarském kulturním středisku v rámci ozvěn Berlinale. V sále nás sedělo tak pět. Na jednom z archivních záběrů z předvolební manifestace během postupimské konference v jakémsi menším anglickém městě mžourá vítěz nad fašismem a hvězda světové politiky Winston Churchill skrz do čela naraženou buřinku do slunce, začne mluvit a už po pár větách se ozve pískot celého davu v takové síle, že musí přestat. Zkouší pokračovat, ale je to marné. Je viditelně zmatený a nakonec projev vzdává. Buřinky už se dávno nenosí a Churchilla střídá v Postupimi labourista Clement Attlee.
V jeho vládě zasedl i Aneurin Bevan, jemuž je věnována velká většina filmu. Tento ministr prosadil vedle rovnostářského Národního zdravotního systému díky množství válkou zničených obydlí a obecnému názoru, že slumy okrajů měst se už nesmějí vrátit, také něco dosud nevídaného: státní výstavbu nájemních bytů. Už první rok po válce jich stát postavil padesát tisíc, na konci volebního období bylo tempo výstavby okolo čtvrt milionu ročně a původně v ní pokračovali i konzervativci. Většina lidí poprvé dosáhla na centrálně vytápěné byty s tekoucí vodou a elektřinou. To skončilo nástupem Margaret Thatcherové, která naopak stihla většinu této výstavby privatizovat.
Rozdíly v bohatství, životním stylu a jimi podmíněných názorech na svět, které dělí obyvatele měst v Evropě i USA od venkova, ale dokonce hlavních měst od druhých největších aglomerací, jsou dnes opět obecně diskutovaným tématem. U nás je, měřeno průměrným HDP na hlavu, rozdíl mezi Prahou a druhým největším souvislým osídlením na Ostravsku dvojnásobný. V Británii je to mezi Londýnem a Manchesterem čtyřnásobek, o venkově raději nemluvě. Tam někde jsou spolehlivé příčiny Brexitu. Kniha rozhovorů s labouristickým starostou Londýna z let 2000-8 Kenem Livingstonem, jehož vystřídal dnes široce známý odpůrce EU Boris Johnson, Beeing Red (PlutoPress, London 2016), vyšla krátce před ním.
Asi hlavním nakonec neuskutečněným programem Kena Livingstona v úřadu starosty bylo právě obnovení výstavby městského nájemního bydlení. Zjistil, že statut londýnské samosprávy po jeho omezování v konzervativních érách na počátku milénia už vůbec neumožňoval vlastní politiku v oblasti bydlení, a dokonce ani ve školství a sociálních otázkách. První čtyři roky trvalo, než přesvědčil Tonyho Blaira, aby tyto pravomoci stát městu vrátil. Další čtyři roky pak, než přesvědčil Gordona Browna, aby na výstavbu bytů uvolnil prostředky. Když je v roce 2008 konečně získal, pět miliard liber, byl vystřídán Johnsonem, který výstavbu odmítl a prostředky nevyužil. Samotnou obecní výstavbu tak sice „Rudý Ken“ neobnovil, souběžně ale tlačil na soukromé investory, aby část bytů v jejich vlastních developmentech byla cenově dostupná, jinak odmítal stavby povolovat. Na konci mandátu takto pod tlakem radnice ve městě vznikala necelá polovina všech, které byly postaveny.
Loni jsem Londýn poprvé navštívil, pár týdnů po vynuceném odchodu z vedení Prahy. Knihu jsem četl hned tam a skoro bez dechu, protože v ní Livingstone popisoval přesně to, co jsem rok a půl v Praze prosazoval také. U nás se fond na výstavbu nájemních bytů podařilo prosadit rychleji a dnes už jsou v něm skoro čtyři miliardy. Máme i pozemky, do konce volebního období stihneme ale pouze soutěže na tuto výstavbu. Takže jen aby potom nepřišel Johnson.
Tento březnový sloupek byl napsán do obtýdenníku Tvar. itvar.cz