Masaryk je pochopitelně balvan. Národní buditel, který národu zbořil jeho nejcennější literární „památku“. Revolucionář, který revoluci vyjednal v USA. Humanista, který vybudoval samostatné československé vojsko. Demokrat, který v demokratické politické soutěži nikdy nijak nezazářil. Vědec, který nepřišel s žádnou vlastní teorií, ačkoliv napsal tisíce stran textu v mnoha oborech. Náboženský myslitel, který vytvořil sekulární stát. Velmi složitá a skvělá osobnost. Masaryk byl ovšem především radikální politik. Dal našemu společnému státu se Slováky hlubší, univerzální smysl: nevznikl jen proto, aby vedle jiných, mnoha dalších států samostatně byl, ale aby byl příkladně. Aby umožnil soužití, aby začlenil, aby zrovnoprávnil, aby se nebál, ale aby neohrožoval – aby byl svobodný i sociální zároveň. Tento smysl, státní ideu převzal a dotvořil Masaryk z Palackého pojetí našich dějin jako uskutečňování vždy větší humanity, z pojetí, které se projevovalo v husitství, bratrství i v obrození a které konec konců Masarykem nekončí, ale pokračuje Benešem, pražským jarem, Chartou i sametovou revolucí. Odborně, historicky je možné tuto linii stokrát napadat, ale pro smysl naší státní existence je naprosto zásadní a Masarykovým nejdůležitějším odkazem je obnova právě této ideje ve státní praxi. Její postupné, řekl bych dějinně-pozitivistické opouštění, vede jen k tomu, že smysl je to hlavní, co náš dnešní stát postrádá. Jenom je.
/příspěvěk do ankety časopisu Tvar o významu TGM pro dnešek/