Barack Obama se usmívá. Barack Obama se směje. Barack Obama se vysmívá. A všecko kvete, pravšecko. Zvláště pak nervy našich pravicových komentátorů. Mysleli jsme si o nich dočasně, že jsou především historicky poučení, a tedy že nám káží milovat USA a radar a války v Iráku a Afghánistánu proto, že jsou nutné, že máme být vděční za americkou pomoc našemu národu, že máme ctít své spojenecké závazky, že v USA je nejlepší kapitalismus vůbec a celkově: to chcete zpátky Moskvu? Až jsem byl chvíli nejistý, zda nemají trochu pravdu. A tak jsem od nástupu Baracka Obamy napsal pečlivě už tři texty, které měly mimo jiné za cíl přispět k rehabilitaci USA v očích liberální levicové veřejnosti. Čekal bych, že zde se konečně shodneme. Nedaří se však. Ideologie pravice vítězí nad její loajalitou k americkému spojenci, rodí se pravicový antiamerikanismus.
Komentátor Lidových novin Zbyněk Petráček v textu Obamova lekce je nejprve zklamán, když Obama zmiňuje, jak se o Češích historicky rozhodovalo o nich bez nich, ale prý nevidí, že nemá vyjednávat s Moskvou více než s Gruzií. A pak je Petráček už rozhořčen, když přijde na radar a Obama poděkuje za souhlas s instalací s tím, že se rozhodne podle dialogu s Iránem. „Hrome, nepřehání trochu?“ nekřesťansky se táže pisatel, jehož protiruský šovinismus v pozadí vší argumentace pro války i radary byl vpředu pentlen hlučným amerikanofilstvím.
Mnohem víc je zklamán vedoucí zahraniční rubriky Mladé fronty Dnes Teodor Marjanovič v textu Tak chcete ten radar? To jsme si přáli slyšet – hořce. „Americký prezident Barack Obama se představil jako zoufale nerozhodný muž, který umí jen dělat kejkle se slovy.“ Redaktorovi zejména vadí, že Obama klade před instalaci radaru dvě podmínky: spolehlivost systému a nespolehlivost Iránu a o Moskvě, že nepadlo ani slovo, natož poděkování těm, kdo zde věrně hájili za všechny Čechy perem i mečem zahraničněpolitický fundamentalismus George Bushe. „Tohle dvojznačné poselství si strčte za klobouk,“ uzavírá autor vzkaz našemu spojenci.
Projev však obsahoval především plán jaderného odzbrojení. V textu Na pomoc Obamovi: pár atomových rad jej obohacuje o mladofrontovní skepsi redaktor zahraniční rubriky Milan Vodička. Jaderné odzbrojení je podle něj nemožné, protože přesvědčit o plánu Izrael, Indii, Pákistán, Rusko, Čínu, Francii, Británii a „odvymyslet znalost výroby jaderné bomby“ jaksi zároveň – není možné si představit ani v Mladé frontě. „Moc, která ovládá Spojené státy, nesnáší, aby se jí někdo posmíval,“ píše Tocqueville, tak pozor na to: nevěřit v americký sen, v možnost naplnění úsilí jednotlivce, nejít za ideálem, to jsou v USA těžší hříchy než polemika s kapitalismem.
Ono ráno jsem vstal jako mnozí v pět a s hloučky mladých lidí se ještě za tmy tramvají dostal na zastávku Brusnice, odkud se šlo pěšky do fronty na Hradčanské náměstí. Chtěl jsem být první a byl jsem aspoň v první stovce čekajících a čekalo se ještě čtyři hodiny. Chráněný prostor okolo pódia všichni chápali až do chvíle, kdy se rozneslo davem, že je na vstupenky. Obama tak podával ruce nikoli obecnému lidu, ale platícím divákům. Projev mě neuchvátil ani tak přednesem, neboť se prezident opakovaně zadrhnul a spontánních potlesků měl vlastně jen několik a nebouřlivých, ale spíše sdělením. Byl konkrétní, opravdu jiný a zásadní: v projevu bylo málo výhrůžek, zato hodně chuti získat pro svůj plán. Všechny české bojovně naladěné komentátory intelektuálně zabředlé v myšlení z doby před sametem poslal na čas do rétorické defenzívy, už to je úspěch. Hoďte na jestřáby režnou síť.
Vyšlo v Literárních novinách, publikováno online: 14.04.2009