Petr Pithart je nepochybně úctyhodná osobnost. Rozporuplná, ale úctyhodná. Poctivec až k sebemrskačství, uvážlivý až k nerozhodnosti. Umírněným, až přívětivým konzervativcem se nenarodil, ale stal. V rozhovoru pro server Aktuálně k sedmdesátému výročí Února 1948 doporučuje, abychom přestali mlčet o Edvardu Benešovi a jeho příběh si odvyprávěli. A ovšem pravdivě, dodává, to jest pro Beneše zdrcujícím způsobem.
Beneš je samozřejmě zavirován nánosem mýtů. Nejrozšířenější z nich je na téma Mnichov a zní: „Měli jsme se bránit“. No a Beneš kapituloval, demobilizoval a odletěl. Tento mýtus vznikl za Druhé republiky, v týdnech, kdy se zemí valila nejodpornější stoka našich dějin, nejmírněji ho tehdy vystihoval vtip o plánu a aeroplánu.
Jenomže historik Jan Tesař mimořádně přesvědčivě ve své studii Mnichovský komplex dokázal, že Mnichov byl Benešovo obrovské diplomatické vítězství. Do obvyklé trojčlenky, v jejímž rámci u nás všichni dumají nad chroustem září osmatřicátého roku – to jest opevňovali jsme se vhodně a včas a byli jsme vyzbrojeni, čili mohli jsme se bránit alespoň nějakou dobu?; zradili nás naši západní spojenci vinou politiky apeacementu?; uškodila kapitulace národu morálně víc, než by ho poškodilo krveprolití obrany? – dodal nový element: světové veřejné mínění.
Edvard Beneš za svůj postup v roce 1938 zasluhuje obdiv
Je známo, že Československo neudělalo pro své Němce tak úplně dost, dokud byl čas. Tehdejšího Tomia Okamuru, Konráda Henleina, si vyrobilo i tím, že hradní Pětka léta odmítala vpustit německou sociální demokracii do vlády a to i tehdy, kdy už byla – jak píše Peroutka v Budování státu – vůči Československu loajální. Hitler samozřejmě přikuloval a s Henleinem soustavně vynášeli kartu pro Československo nejcitlivější: právo na sebeurčení.
Na totéž sebeurčení, jímž vznikl ve Versailles náš vlastní stát. Lhostejno, že kontext byl odlišný: vždyť zatímco Češi o vlastní stát přišli před tři sta lety a Slováci ho neměli dosud nikdy, Němci měli za barákem celou vlastní říši: Reich.
Sebeurčení bylo heslem, jemuž světová veřejnost stále věřila. A Československo nechtělo zprvu dělat žádné ústupky, ani takové, jimiž by velkou část sudetských Němců zřejmě uspokojilo, jak o tom svědčí dojemně internacionální reportáže o povinném neporozumění, které do Přítomnosti posílala v posledních letech před Mnichovem ze Sudet Milena Jesenská (vyšly před lety v knize Nad naše síly.)
A vedle sebeurčení tu byla skutečně sdílená nechuť k válce. Tu nikdo nemusel zvlášť vyvolávat dramatizováním vášní. Po hospodářské krizi a se vzpomínkou na Velkou válku ještě proklatě živou – vždyť i každá česká či moravská náves má pomníček, který její oběti připomíná – byla touha po míru samozřejmostí, nikoli zbabělou politikou.
V takové situaci, dokládá Tesař, se Československo představovalo světu jako neústupný, zpovykaný expremiant, upírající základní lidská práva národnostní menšině, jako utlačovatel, kvůli němuž si nikdo nechce pálit prsty. Nejen Chamberlainovi, ani Churchillovi ostatně nikdy nešlo o žádné Československo, to jsme si dodatečně vyprojektovali. Churchill šel do války s Hitlerem hájit britské velmocenské zájmy: zachování kolonií a nadvládu nad oceány. V kinech dosud promítaný film Nejtemnější hodina je spíš monumentálním pomníkem Churchillovy životní hodiny nejsvětlejší.
Načež přichází okamžik Mnichova. Beneš, dokládá Tesař, vsadil už tehdy na dvojí a nikdy z toho za celou válku neuhnul ani o píď: Hitler válku prohraje a jakákoli kolaborace je tedy nejen nemorální, víc: je nestrategická a pro budoucí obnovenou státní samostatnost smrtelně nebezpečná; a zadruhé – boj zemi rozdělí a oslabí, musíme vyhrát diplomatickou válku a být mezi vítězi bez krveprolití.
Mnichov tak Beneš obrátí ve svůj triumf: fakt, že se rozhodlo bez naší účasti a proti vojenské obraně (mimochodem to konferenční místo jsem vloni navštívil: v někdejším regionálním sídle NSDAP dnes sídlí hudební škola a proslulou historickou chvíli připomíná po letech bojů nevelká destička s velmi neutrálním nápisem) situaci Československa na veřejné scéně proměnil. Ne hned, ale přesto nečekaně rychle se z obrazu pyšného státu bez dobré vůle, který chtěl světu zkazit mír, stala obsazená země, která zůstala všemi zrádně opuštěna. Mnichov se stal a dodnes je celosvětovým symbolem bezpráví – zásluhou československé diplomacie a zejména díky Edvardu Benešovi osobně.
Stalo-li se tak Československo Mnichovem z utiskovatele obětí, definitivně potvrdilo svůj státoprávní nárok až odbojem, zejména zpravodajskou činností československého podzemí v prvních letech války a atentátem na Heydricha, tehdy se stalo i státem bojujícím po boku Spojenců se zbraní v ruce. Podotýkám: bojujícím mnohem přiměřeněji své vojenské síle a geopolitické situaci.
Beneš tušil, jak píše ve svých Pamětech, že mu bude reakce na Mnichov zazlívána. Na rozdíl od mnoha politiků na jeho místě na sebe ale tuto oběť domnělého slabocha před veřejností, i tou za Mnichova mobilizovanou, i tou budoucí, bohužel včetně Petra Pitharta, vzal. To byl čin státníka.
Když se mu za radarových časů posmíval gulnatý Mirek Topolánek, reprodukoval tím jen siláctví pravice, která ostatně kolaboraci do Národního souručenství po Benešově emigraci organizovala jako první. U Petra Pitharta to ale mrzí víc.
Cožpak Pithart Tesařovu knihu nečetl? Četl ji Petr Zelenka, když psal scénář pro svůj film Ztraceni v Mnichově – ten film je jejím licenčním uměleckým zpracováním. Četli ji i scénáristé těch vynikajících dílů seriálu ČT České století, v nichž je Beneš hlavním protagonistou. Naopak autoři filmu Masaryk opakují známé fráze o „měli jsme se bránit“.
Beneš se Pithartovi podobá, važme si jich obou
O Únoru by šlo psát obdobně, jen se tento mýtus jmenuje: „neměl přijmout jejich demisi“ – a opravdu novátorské zpracování tohoto tématu, srovnatelné s Tesařovým zatím bohužel chybí. Je ale možné prozatím třeba vzít za vděk Peroutkovým Byl Beneš vinen?, které i v daném případě svalování viny na Beneše vynalézavě a přesvědčivě odmítá.
Přesto do dosavadních interpretací Února nevhodně vstupuje buď apriorní odmítání následujících čtyřiceti let, které zatemňuje mysl a ta pak pouze zjišťuje, zda mohl Beneš následujícímu vývoji zabránit – přičemž pokud je závěr, že mohl, nuže jak to že to neudělal?!; nebo svrbění vlastního svědomí – to u bývalých komunistů včetně Pitharta: jak to, že jsem „naletěl“?! Když už se to tedy stalo, i to je jejich vina, jich komunistů, oni mne svedli a pokazili karmu, a Beneš jim to umožnil. To má být ta pravda.
Aby bylo jasno: vstup do KSČ Petru Pithartovi v nejmenším nezazlívám, ani, že nastal po stalinských procesech padesátých let. Ostatně ze strany po Srpnu sám odešel, a byl celou normalizaci statečným opozičníkem. Co mi vadí je ahistoričnost, s níž nám chce Pithart zjevit tu skutečnou pravdu o Benešovi, která je však největším souborem klišé, která si lze představit.
Podobně ostatně nakládá i s Alexanderem Dubčekem a Pražským jarem v Osmašedesátém, jak jsem podrobně rozebral ve své práci Myslet socialismus bez tanků a nebudu to zde opakovat. Petr Pithart naše mýty, jichž nás tolik chce zbavit, bohužel léta spoluutváří. Jakoby podvědomě v nesiláckých postavách našich dějin, viděl i svou vlastní tvář způsobem, k níž se nechce hlásit. Já si jej ale vážím právě proto, že k nim bezesporu náleží. Stejně jako Beneše.
Text vyšel na denikreferendum.cz 3.3.2018
http://denikreferendum.cz/clanek/27173-pithartuv-benes-a-benesuv-pithart