Stále znovu mě láká zkoumat, co je to moc. Jaká je její povaha, co umí, kde je slabá, dá-li se překonat těmi, kdo ji drží. Patrně je tím zaujat i David Jařab, autor nové divadelní hry Zajatci, kterou v premiéře uvedlo pražské Divadlo Komedie.
Hraje se někdy dnes v bytě ve vaší čtvrti, ve vaší obci, prostě u vás. Dva milenecké páry či jinak řečeno skupina čtyř běžných občanů je nespokojena s politiky a politikou. Zkusili asi už chodit k volbám a volit menší zla, posílat redakcím rozhořčené dopisy do rubriky Od našich čtenářů, možná založili nejedno občanské sdružení za to a ono, přivázali se párkrát ke stromu, který byl zdravý, ale měl záporný posudek na přežití, snad vstoupili i do nějaké strany, ale byli přehlasováni, jednou, dvakrát, třikrát, a venku bylo hezky, na schůzi na ně pořád někdo křičel, a tak toho zase nechali. Znám těchto lidí desítky, možná stovky, své bližní. Občané Jařabovi tohle možná zkusili a možná nezkusili, hra začíná ve chvíli, kdy už mají plán, jak se chopit spravedlnosti vlastní rukou tak, aby hérostratovsky zabili jednoho svého politika. Pro výstrahu těm ostatním, z chuti trestat, z práva ulice, z marnosti, že všechno ostatní selhalo.
Unesou kdesi opilého místního politika (Martin Pechlát), svážou ho, oči skryjí páskou a postaví ho u sebe v obýváku před domácí soud. Následovat má výslech (Vanda Hybnerová), obžaloba (Jiří Černý) i obhajoba (Stanislav Majer). Čtveřice občanů jedná se svým zajatcem důstojně, dává mu jíst a pít, nechává ho spát v oddělené místnosti, snaží se být nezaujatá, přednáší důkazy pro něj i proti němu. Zachovává pevnost odhodlání a nechce svou nově nabytou moc zneužít. Vychází ale ze základního: nepotrestáme-li ho za všechny nejpřísněji, soud venku mu nic nedokáže, to už známe, zavřou nakonec nás. Když ale osamějí, mnohé odhodlání k trestu je pryč, nastupuje neurčitá pochybnost. Škoda, že tak neurčitá – lidský pocit nepatřičnosti zabít, abstrakce kolektivní viny přenesené na jednotlivce vedle v místnosti, svědomí hrdinů – kde jsou? Mocný stal se bezmocným a naopak, ovšem ani unesený už není tolik zajatcem jako únosci samotní, jsouce zajatci svého plánu, z něhož není cesty zpět.
A někde zde se text vymyká z rukou. Unesený politik nejeví žádný pud sebezáchovy, k absurditě své situace nemá téměř co dodat: jen jedinkrát se pokusí nabourat jednotu protivníka a nabídne úplatek ženě, která mu nosí jídlo (Ivana Uhlířová). Jakkoli právě ona v soukromí nejvíc váhala, stupňuje tím její odpor až k tomu, že jej odmítá dál vnímat jako lidskou bytost, což je od autora svévolně přepjaté. Obžaloba ani obhajoba nejsou zrovna připraveny. Chtít odsoudit člověka k smrti za to, že snad jako komunální politik pomohl dvěma spřízněným firmám k zakázce, je nepřiměřené. Hájit jej tím, že jednal z příkazů shora, je levné. Z únosců se stávají přes vnější uhlazenou formu teroristé a hra se tím stává bezvýchodnou. Poukazuje tím, možná ne zcela záměrně, na další zkušenost s mocí: kdo jí nabyl náhle, neumí ji využívat ani k prospěchu celku, ani ke svému užitku, ale jen vše ničí.
A tak drama spěje k závěru. Protože každá poprava potřebuje kata, je třeba jej určit. Mohlo to být jedno z témat hry, proč teď nikdo z radikálů nemá odvahu stát se vrahem, je však opět nedotaženo. Když tak dojde na hlasování o nejvyšším trestu, soudce, žalobce i obhájce jsou pro, jen kat se zdrží hlasování. Muselo to tak jedině logicky být, tvrdí jedna z postav. Proč, neví se. Více psychologie dává autor postavám ve vztazích mezi sebou, než když jednají v záměru svého plánu.
Malé viny, spíše lumpárny demokratických politiků se nemohou měřit se zločiny králů a diktátorů. Ani jim uložené tresty se tak nemohou týkat jejich hrdel, ale raději jen jejich pověsti. Jakkoli u nás pořád ostuda nefunguje, hlas lidu sílí. Jařabovi občané ukázali víc než na zkaženost místní politiky na to, jak dobře je, že u nás není běžné držet zbraň, že totiž o výkon práva se stará stát. Možná nedostatečně, zato mírně. Pokud ale byl cíl sdělit, že lepší je mít zkorumpované politiky, než lidové tribunály, které věší za hokynářské přestupky na lucerny, odcházím nespokojen, protože nebylo třeba volit mezi těmito možnostmi. Lidový anarchismus autorův, který utratil málo nebezpečného člověka z nedostatku jiných nápadů na potrestání, spíš děsí a utvrzuje občany jiných čtvrtí a měst v bezvýchodnosti. A nemá pravdu.
David Jařab: Zajatci. Divadlo Komedie, 4.dubna 2009
Literární noviny, publikováno online: 20.04.2009