Současná Charta 77 je mimo pozornost demokratické levice z úcty k její velké minulosti. Zaslouží si ji jako svého času legionáři nebo političtí vězni padesátých let, ale její současný hlas je už hluboko pod úrovní svého odkazu. Proměnila se v postchartu.Minulý pátek oslavovala Charta 77 v pražské Arše pětatřicet let od svého vzniku. Jeden signatář byl tak laskav, vyhověl mému přání a vzal mne s sebou. Chtěl jsem to úctyhodné společenství vidět jednou pohromadě. Pokud mohu soudit, chartisté v sále mírně nepřevažovali, ale asi deset jich bylo na pódiu. Luboš Dobrovský, Libuše Šilhánová, Miloš Rejchrt, Jan Ruml, Martin Palouš, který večerem coby nový ředitel Knihovny Václava Havla provázel, Jáchym Topol, Dana Němcová, dvě dámy jsem neidentifikoval a mimo signatáře tam seděli ještě Karel Hvížďala (ten musí být všude) a Šimon Pánek. Zazpívat přišli Marta Kubišová, Spirituál kvintet a Vlasta Třešňák. Po úvodní minutě ticha za zemřelé včetně Václava Havla a slově o tom, že jsme se tu sešli, abychom vzpomněli, co Charta byla, a co je stále dnes, nastalo vzpomínání. Nejprve na první trojici mluvčích Jana Patočku, Jiřího Hájka a ovšem Václava Havla. Na každého jedním textem z chartistické éry. Četli je přítomní na jevišti. Havel byl zastoupen úvahou Dvě poznámky o Chartě z března 1986. Píše ve druhé a bylo přečteno: „Charta prostě nikomu nepodléhá a tak, jak není žádnou tajnou filiálkou Husákova režimu (z čehož ji někteří velmi bojovní – hlavně v závětří boje usazení – bojovníci za demokracii podezírají), není ani žádnou tajnou československou odnoží Reaganovy administrativy (z čehož ji zase podezírají někteří velmi bojovní bojovníci za socialismus).“ Zhruba někdy v tu chvíli se do sálu dostavil současný americký velvyslanec Norman Eisen a bývalým naším velvyslancem v USA Paloušem byl přisazen na pódium. Hostesky nám v sále rozdali české znění Eisenova pozdějšího projevu. Od té chvíle už byl velvyslanec Palouš poněkud na trní. Souběžně s naší malou českou Chartou v Arše probíhal totiž velký memoriál VH a Charty ve Washingtonu. Telemostem jsme měli být propojeni, abychom my tady slyšeli projev Madeleine Albrightové tam a oni tam zas projevy velvyslanců Eisena a Palouše jako ukázku od nás. Jenže kvůli časovému posunu nebylo úplně zřejmé, kdy k propojení dojde. To vedlo k situaci, v níž pointované vzpomínání Miloše Rejchrta bylo přerušováno velvyslancem, který se domníval, že už, už bude telemost. A nebyl, třikrát nebyl. Rejchrt nakonec svůj příspěvek dokončil a začala mluvit Libuše Šilhánová. I té do řeči velvyslanec skočil, napodruhé už spojení vzniklo a byli jsme taknějak všickni i tady i tam, družba. Pak skončila Albrightová, skončili velvyslanci a svůj projev dořekla i Šilhánová, už ani nevím, čím chudák začala. Večer se chýlil ke konci. Poděkování od zahraničních následovníků inspirovaných Chartou 77 přednesli pracovníci Člověka v tísni, šlo o Běloruskou Chartu 97 a čínskou Chartu 08, ze záznamu promluvil osobně vězněný kubánský disident. A byl konec. O české současnosti ani písmeno. Petice podepište u východu. Ztratil jsem pár slov nad jedním malým pivem, podepsal nahoře připravený arch a doprovodil svého signatáře z vděčnosti za pozvání na vlak. Cestou jsme už dávno mluvili mnohem naléhavěji o něčem úplně jiném. Večírek jsem jim, pozůstalým, přál, aspoň se viděli. Bude to znít nevděčně, ale tahle Charta je už postcharta. Její levicově-demokratická část byla starších ročníků a dnes už je v Chartě přítomná především svou nepřítomností. Možná není Charta americké vlády odnoží, je však na ni napojena telemostem a naši stateční signatáři musejí mluvit jako výplň při čekání na program někoho jiného. To však byla, i s těmi excelencemi na jevišti, spíš komická etuda. Za podstatné považuji, že to nezávislé společenství svůj boj za lidská práva vede již jaksi jen tam, kde je to v souladu s transatlantickými zájmy: v Bělorusku, v Číně, na Kubě… Nikdo tu nechce popírat, že se v těchto zemích lidská práva neporušují a že je tedy podpora tamnímu disentu správná. Není však jen to Bělorusko, jen ta Čína, jen ta Kuba, což právě všichni víme. V tom se Charta od postcharty zásadně liší. A je to perverze.Text vyšel v Deníku Referendum, 12.1.2012
