Adriana Krnáčová chce před volbami ještě naposledy pomoct developerům, samolibosti architektů a lhostejným stavebníkům: navrhuje okleštit památkový zákon vyřazením odborné složky památkářů z rozhodování a tím urychlit „obnovu památek“.
Je to původní? Tak zní nejčastější otázka Čechů na prohlídkách hradů a zámků po celé republice. Mně to můžete věřit, provázel jsem čtyři léta brigádně pokaždé na jiném objektu za šestatřicet korun hrubého na hodinu. Za každý světový jazyk byl příplatek dvě koruny. A všechny ostatní v devadesátých letech přístupné objekty jsem s dědou objel.
Češi jsou milovníci přírody a památek. Já také, a to takový, že jsem si jednu památku v divukrásné přírodě s partnerem nedávno dokonce koupil, což je již všeobecně známo. Budeme ji opravovat, zámek i park okolo, a už jsme začali jednat s památkáři.
To je také většinou okamžik, kdy u mnohých obyvatel naší země láska k památkám a přírodě poněkud opadá. Jak jsou totiž vespolek obdivovateli památek a stromů cizích, svůj objekt a zahradu chtějí především pohodlné, pokud už ne rovnou podle vlastního vkusu. A tak nás všichni ti, kteří se tak rádi ptají: a je to původní? do jednoho nepřestávají varovat: nepouštějte památkáře do budovy dřív, než je nezbytně nutné, a rozhodně je nenechte fotit, budou po vás chtít ty stejné tašky, co tam byly kdysi, repasovat každé dvéře. Milují detaily. Stavte je před hotovou věc.
V detailu je skryt i bůh
Naopak. Středočeským památkářům jsem radostně zavolal, ještě nebyl zámek ani náš, a vyžaduji, aby se nám věnovali. Volám jim obden. Sháním restaurátory se specializací na malby, pak zas na sochy, abychom náhodou neudělali někde nevratnou chybu a všechno objevili a všechno pak obnovili. Jistě, bude to o něco dražší a delší a pracnější. Však právě na to jsou také ministerské dotace, ne na to, že váš dům je starší, ale na to, aby na otázku „a je to původní?“ mohla přijít odpověď: ano.
Průzkumy ovšem hradí vlastník sám, a ty opravám předcházejí, takže zatím platíme jak mourovatí. Přál bych ale všem zažít tu radost, třeba když restaurátor omítek objevil pod bílou omítkou z předlistopadových let a asi pěti dalšími barokní záklopový strop. Obnova a prodloužený život, ten původní, je vlastním smyslem péče o památku. Kdo to nechápe nebo nechce, ať zůstane v satelitu.
Jenomže lidé chtějí koláč mít i ho jíst, jak praví Angličané. Chtějí bydlet v budově na laické oko staré a originální, ale ve skutečnosti prošpikované technikou, pohodlím a dneškem. A chtějí to rychle, nejlépe hned. Stačí jim zachovat jakžtakž fasádu a s nelibostí již nesou, že nelze povolit střešní vikýře, někteří přistoupí aspoň na dřevěná okna, ta ovšem s dvojitými skly, samozřejmě. Všem těm památkář vadí, jako jim vadí ekolog. Zdržuje, ví všechno nejlíp, prodražuje stavbu, nesouhlasí, a dokonce občas nepovolí.
Všem těm, kteří v památkách hledají „to původní“, ale v památkářích vidí škůdce, připravila pražská primátorka Adriana Krnáčová dárek na rozloučenou. A ovšem i pražským developerům a architektům, kteří se nemohou dočkat, až budou smět v Praze stavět i v památkově chráněných zónách své pyšné co nejvyšší výtvory. Navrhuje, aby město využilo své zákonodárné iniciativy kraje a předložilo parlamentu úpravu památkového zákona v tom smyslu, že zruší dvojstupňovost památkové péče rozdělenou mezi krajská odborná pracoviště a památkové úřady při obcích s rozšířenou působností.
Dvacet dnů zrychlení
Co to znamená? Dnes je zákonem stanoveno, že závazné stanovisko, to s razítkem kulaťoučkým, vydávají památkáři takzvaně velcí, tedy ti na městě či na obci. Jenže než ho otisknou, musí se dotázat specialistů památkové péče v krajském středisku Národního památkového ústavu. Tito takzvaní malí památkáři nejsou úřadem s pravomocemi, ale jen odborným ústavem, jen doporučují.
Tyto ústavy spravují i ony hrady a zámky, co je rádi navštěvujeme a kocháme se jejich původností. A odbornost je potřeba: na malby, na štuk, na sochařinu, na zdivo, na okna, na dveře, na krajky, na sklo, na intarzie, na parkety, na kování, na krovy… prostě na detail, který jeden s druhým dělá ten původní celek a bez něj je jen potěmkináda.
Kdyby si, a jakože věřím, že se to nestane, město skutečně návrh jako kraj osvojilo a zákonodárci památkový zákon podle návrhu Krnáčové zjednodušili, jak zní obvyklá liberální floskule veřejného zájmu, jak posoudí „velký památkář“ s razítkem na malém městě každý ten tak podstatný detail?
Jistě, bude se podle návrhu smět dotázat i nadále, ale bude pod tlakem, aby se už na nic neptal, aby věda nevěda, hlavně rychle rozhodl. Teď musí, a tak si odborný názor časem piluje i ve specializacích, které mu vlastní nejsou. A může správně uvážit, že míra veřejného zájmu na obnově původního co nejpůvodněji si postačí jen s některými doporučeními specialistů. Ano, trvá to o dvacet dnů déle.
Těchto dvacet dnů chce Krnáčová pokrátit, protože je prý malí památkáři nedodržují. Na to ale současný zákon pamatuje: nevyjádří-li se včas, vydá velký památkář razítkem stanovisko bez nich už dnes.
Úřad, nebo rodič?
Pokud nestačil žádný z dosavadních protiargumentů, nabízím ještě jeden, hlubší. Památkář s razítkem se chová jako úřad, tedy: nenajde-li důvod zamítnout, musí povolit. Posuzuje totiž pouze, zda je záměr přípustný. Památkář bez razítka, zato specialista – a mnohdy na jednom doporučení pracuje celý tým odborníků – se chová jako milující rodič: hledá, jak zachovat krásu, hledá stav nikoli pouze přípustný, ale stav žádoucí.
Hledá v pravém smyslu veřejný zájem: nejen jak ještě může být, ale jak by být mohlo a mělo. A protože i přílišná láska může škodit, omezil jej důvtipný zákonodárce roku 1987 tím, že jeho názor není závazný, ale že je to jen návrh. Je to dobrý zákon, jeden z nejlepších, co máme.
Když se tedy paní primátorka v duchu utopického liberalismu, který se domnívá, že méně pravidel znamená vždy rychlejší a kvalitnější proces, což je jeho výrazně populistický rys, snaží podepřít svůj předklad odůvodněním, že je v zájmu „urychlení prací na obnově kulturních památek“, slyším padat ze stěn delftskou fajáns.
Denikreferencum.cz¨, 28.8.2018
http://denikreferendum.cz/clanek/28187-pouze-pripustne-nebo-i-zadouci