Do Nového Boru, do Varnsdorfu a Rumburku jsem v sobotu jel původně pouze vyjádřit solidaritu s Romy, na které se tu začaly za pomoci neonacisty rozpoutávaných vášní pořádat pochody. Před cílem byl už celý vlak plný holých lebek od pohledu ubohých a hloupých, ale spolu silných. Představa Čechy Čechům mi přijde dokonce nejprve nekonečně nudná a až pak nepřijatelná.
Iniciativa Nenávist není řešení kvůli protiromským vášním na Šluknovsku svolala do Boru a Rumburku akce na podporu Romů. Sloužila se ekumenická bohoslužba, mluvit mohl každý, kdo přijel odmítnout násilné požadavky neonacistů i zdejších. Mezitím se lebky ukájely na náměstí za přihlížení místních, kteří se však do jejich průvodu na nádraží přidali jen výjimečně. Aktivisté z iniciativy se následně přesunuli do Rumburku, a tak se stalo, že vynechali druhou zastávku vandasovců – Varnsdorf. Já ale přijel i proto, abych se ptal a zjistil, zda se s Dělnickou stranou budou ochotny sbližovat i babičky, podnikatelé a pubescenti. A tak jsme s pár dalšími zamířili právě tam.
Tajní i veřejní rasisté
Ve Varnsdorfu byli místní v naprosté převaze proti Vandasovu svozu. Nevěděl jsem, kam si stoupnout, abych nebyl té demonstrace účastníkem, ale všechno viděl a slyšel.
Ministr vnitra řešil asi podobný problém a našel si chládek u vchodu do radnice, zmocněnkyně pro lidská práva se schovávala za sanitkou. Dvě maminky stály opodál s domácím transparentem tohoto znění: Odmítáme násilí, chceme pouze spravedlivý přístup. To by šlo, stoupnul jsem si k nim a vedli jsme řeč. Město je větší, než má počet obyvatel, lidé ho opouštějí a je tu mnoho volných budov za směšné ceny. Několik jich koupil soukromý podnikatel a za příslib čtvrtletního bydlení zdarma sem za pomoci jiné radnice svezl cizí Romy. Byznys na nájmu má z jejich dávek přenáramný. Na přepadovky posílají dospívající zákonem nepostižitelné a policie se pro četnost případů bez důkazů odmítá do vyšetřování vůbec pouštět. Radní se už ani neukazují. Tolik maminky s nenásilným transparentem. Občas Vandasovi tleskají, vlažně, ale se stále menšími rozpaky i místní podnikatel, který podle svých slov odvádí tři miliony na daních a chce se za to nebát jít večer z hospody domů. Projevy skončily zvoláním: ať si nás označují za neonacisty, my chceme jenom pořádek, právo a spravedlnost. A někdo z davu zařve: Jdeme na ně! V čele jdou vandasovci, ale následují je všichni: babičky na kolech i o holích, místní mládež, části rodin i ten podnikatel. Maminky kvůli mně váhají, ale pak jdou také. Cílem je soukromá ubytovna Hotel Sport plná Romů. Most přes potok je ale zatarasen policejním antonem a koňskou jízdou.
Konec průvodu přichází na dohled od mostu akorát v okamžiku, kdy vodní dělo začíná prýštit a koně vytlačují čelo demonstrantů zpátky z předpolí mostu. Jsem trochu v šoku, vodním dělem a koňmo rozhánět důchodce a živnostníky jsem ještě neviděl. Vzápětí je demonstrace obklíčena z další strany a podle první i druhé policejní výzvy se má rozejít, kudy přišla. Lidé křičí: My jsme tu doma, a až teď jsou všichni získáni pro program holých lebek, zatím potlačovaný rasismus teče ulicí, najednou je všude plno hrozících pěstí těm černým hubám a policii, která střílí do vlastních jako za bolševika. Ptám se jednoho hrozícího staršího pána: A co jste chtěli udělat před tou ubytovnou? Že jen upozornit na problém přímo v místě, aby to i televize viděla, mu upřímně úplně nevěřím. První by hodil kámen a kdoví, jestli by ho další zadrželi jako tady cestou.
Demonstraci zásahová jednotka rozehnala, ale problém zůstává a tak přijdou místní znovu. Nejsou to fašisté, aniž to však znamená, že nemohou Dělnickou stranu volit, to totiž kvůli spravedlnosti, právu a pořádku zřejmě mohou. Že to nejsou víc či míň tajní a s rozpoutávanými vášněmi i veřejní rasisté, věřím jednomu mladíkovi už méně. Chce doložit, že není rasista, slovy: Vezmi si třeba Vietnamce, pracujou, normálně u nich nakupuju, přitom sahají na zeleninu, kterou pak jím.
Nad naše síly
Nemůže zde být mým cílem tamní problém vyřešit. Chci ale získat vaši pozornost pro lidi, jejichž požadavky nelze řešit vodními děly, tak jako sociální situaci Romů nelze řešit jejich sestěhováváním do ubytoven.
Před očima mám vážné slzy Mileny Jesenské z jejích reportáží z předmnichovských Sudet v knížce Nad naše síly: je třeba se jim snažit rozumět i přesto, že říkají věci, které se neříkají. A tak i dnes: Šluknovští říkají své tak nejvíc nahlas, jak umějí, až je to nepřijatelné. Jestli jim ale nezačneme naslouchat, než se přidají k Vandasovu průvodu, přijde ten průvod časem i pod naše okna.
Text vyšel v Lidových novinách, 13.9.2011