Obec překladatelů svolala na pátek 7. dubna 2006 svou mimořádnou valnou hromadu, aby se poradila, jak postupovat proti levným překladům, jejich autorům i vydavatelům. Utvoří cech pro zvané a pokusí se zvýšit si tarify.
Kdyby některý z českých překladatelů byť jenom zmínil práva a možnosti svých zahraničních kolegů na veřejnosti, vysmála by se mu. Ne všude je to zkrátka stejné. Nizozemí například své překladatele dotuje tak, že příslušná ministerská komise posoudí nový překlad a v případě, že ho shledá způsobilým, přiřadí daného překladatele mezi ty, na něž se vztahuje automatická státní dotace, a každý další jeho překlad je již podporován financemi ze státního rozpočtu. Tak pečuje o svůj jazyk a kulturu a v neposlední řadě i o ty, kteří se na jejím rozvoji zpoza slovníků podílejí. V Česku je situace na podstatně jiném vývojovém stupni. Obec překladatelů na svém mimořádném jednání neřešila ani tak, zda žádat o přímé dotace, jako spíše to, jak zajistit, aby se touto profesí dalo vůbec uživit. V současné době činí průměrný honorář za jednu přeloženou normostranu sto padesát korun. Denní norma pro čistopis překladu je šest stran. Průměrný počet přeložených stran měsíčně je sto, ročně tedy dvanáct set. Při takto vypočtené práci je roční příjem průměrného překladatele sto osmdesát tisíc, po odepsání nákladů sto osm tisíc a po zdanění pak osmdesát tisíc. Z toho vychází měsíční příjem sedm tisíc sedm set, tedy méně než polovina průměrné mzdy v ČR.
Padesátník za výpůjčku
V současné době sněmovna projednává návrh novely autorského zákona, ve které se nově stanovuje padesátník z každé v knihovně vypůjčené knihy, jenž má být vyplacen překladateli. Komunisté sice navrhovali desetník, aby nedošlo k vykořisťování návštěvníků lidových knihoven, ale zapomněli, že desetníky již léta neexistují. „Nově se tak zavádí systém smluv o půjčce a pronájmu uzavíraných odděleně, což je vedeno snahou zamezit okrádání překladatelů vydavateli,“ říká předsedkyně Obce překladatelů Hana Linhartová. Situaci ve vydavatelských domech popisuje překladatelka Vlasta Dufková: „Externisté jako redaktoři v nakladatelstvích jsou placeni od stránky, interní téměř nejsou. Jsou méně pečliví, ale dostanou více. Kdo chce vydat náročnější dílo, musí je často ještě dotovat z překladového grantu, který obdrží od země původu díla. Než aby nevyšlo nic, raději se vzdá části svého honoráře.“ Práce na kvalitním překladu totiž trvá několik měsíců a kvalitní, reálií znalý překladatel tak nemůže svým rychlokvašeným kolegům převaděčům konkurovat. Pracují rychleji a levněji. Ředitelka Nakladatelství Lidové noviny Eva Plešková je ale opačného názoru: „Jsou známi doslova překladatelští mistři, kteří perfektně přeloží stovky stran za měsíc (a jejich příjem tomu odpovídá), a zrovna tak jsou známé případy, kdy si někteří překladatelé díky svému tempu nevydělají při jakýchkoli tarifech.“
Jiný problém v nedostatečném financování vidí letošní předsedkyně komise Anticeny pro nejhorší překlad v daném roce, Skřipec, Blanka Stárková: „Když se i profesionálně přeložená kniha dobře prodává, nakladatel, než aby ji vydal znovu, vydá pouze dotisk. Z dotisku nejde na rozdíl od reedice překladateli ani koruna.“ Mezi marginálie problému lze pak zahrnout i fakt, že nakladatel nikdy překladateli nesděluje skutečný ani prodaný náklad, takže se na něj překladatel musí jednoduše spolehnout. Tomu oponuje ředitel divadelní agentury Dilia Jiří Srstka: „Podle novely autorského zákona je možné do poskytovací licence přímo uvést, pro jaký náklad se smlouva uzavírá.“ Krajním řešením je pak i možnost předběžného opatření, která vyplývá z autorského zákona již nyní. Ta stanovuje, že je v případě neoprávněného užití autorského díla, jakým je i překlad, možné, aby soud do deseti dnů zastavil distribuci takového díla.
V dobrém i zlém?
Toto všechno už ale překladatelé věděli. Proč se tedy sešli a co chtějí udělat? Od toho byl na hromadu pozván ředitel Dilia Jiří Srstka, který překladatelům nabídl prostředkování pro uzavírání licenčních smluv. „Je to forma kolektivní správy, což je způsob, jak výrazně zefektivnit uzavírání smluv a jednotným postupem spojeným s tvrdým vyjednáváním dosáhnout vyšších příjmů,“ řekl ne právě marketingově orientovaným členům Obce. Za tuto službu chce Dilia od překladatelů nejvýše desetiprocentní provizi, tzv. režijní, jak upřesnil Srstka. Předseda Rady uměleckých obcí a na hromadě horlivý zastánce spolupráce s Dilia Šimon Pellar k nabídce dodal: „Já často usmlouvám honorář i o několik tisíc, ale přijetí navrhované spolupráce podporuji, nejde jen o mě.“ Jelikož se těsně před přijetím usnesení začala Valná hromada poznenáhlu rozcházet, bylo patrné, že většina kolektivnímu postupu příliš nevěří, ale že to zkusí, ukončilo se rozporování návrhu a bylo jednomyslně přijato usnesení: „Mimořádná valná hromada konstatuje, že finanční odměny překladatelů nedosahují ani poloviny průměrné mzdy v ČR, přestože drtivá většina literárních překladatelů má vysokoškolské vzdělání i předpoklady k vykonávání tvůrčí překladatelské práce. Vyzývá proto výbor OP, aby bezodkladně navázal rozhovory se Svazem českých knihkupců a nakladatelů s cílem projednat společná doporučení o honorářových a jiných smluvních podmínkách překladatelovy práce.“
Poznámkou na závěr budiž, že ani překladatelé, ani knihkupci a nakladatelé nejsou ve svých organizacích sdruženi povinně, nejde o profesní komory, ale o pouhá sdružení. Rozhodnutí jejich orgánu, ať už výboru či Valné hromady, tak pro jednotlivce není závazné a může se snadno stát, že dokud nevytvoří cech s jasnými podmínkami vstupu a omezeními z toho vyplývajícími, svůj zájem neprosadí, protože svou jednotu nepovažují za závaznou v dobrém i zlém, ale jen v dobrém. Spoluprací s Dilia je k cechu nakročeno.