Výstava Secese v Chorvatsku je k navštívení v pražském Obecním domě od 26. dubna do 3. září 2006. Kdo ještě nikdy nebyl na výstavě, dozví se několik novinek, ostatní odejdou zklamáni. Zklamán bude i ten, kdo si přečte Svět české aristokracie od Petra Mati, ne ovšem kvalitou, ale zdůvodněním říše krásy.
Když jsem navštívil několik z vyhlášených zámků na Loiře, byl jsem se znalostí bohatých interiérů českých šlechtických sídel udiven jejich pustotou. Panstvo, jak otitulováno chudlo, mnohé rozprodalo, část se ideově rozebrala. Tamní průvodci tak byli nuceni vyprávět ne posté o tom, že vykládání dřeva se jmenuje intarzie, ale v prázdných místnostech vysvětlovat život na zámku. České prohlídkové instalace mi od té doby připadají neživotné a životopisy obrazů nevnímám. Toto ponaučení si zajisté vzal za své i Petr Maťa ve své studii Svět české aristokracie, která je pravým opakem prohlídkového katalogu, ale snaží se proniknout do důvodů jídelníčku a kostýmů, z velikosti stavební ukazuje na politickou ambici, ve vzdušnosti sídla a vzletu jeho stavitele vidí příčiny státního systému. Řádem na prsou pak měří řád ve společnosti. Jeho místy didaktická a poněkud přízemní práce tak vskutku zdařile zpravuje o poměrech vládnoucích. Maťa však není životopisec, ale účetní.
V Obecním domě se pokusili instalovat secesní život, lhostejno už jestli zrovna chorvatský. Stvořili ale pouhou vitrínu. Těžko je si myslet, že když se pestře namíchá obsah, vznikne úplná chuť. Když tak kurátoři dovezli jednak chorvatské secesní obrazy, nábytek, oblečení, ozdobné předměty i nákresy staveb, a jednak i tvorbu cizí, v Chorvatsku uchovávanou, nepodařilo se jim sdělit nic jiného, než že i v Chorvatsku se zmohli na secesi. Že i tam se před válkou plesalo, váhalo s odhalováním těl i toužilo po autech. Zapomněli pak sdělit, že v kontextu té ostatní není ta chorvatská ničím nadprůměrná, naopak se představuje jako mimořádná, což platí nejen o vztahu k okolnímu, ale i navzájem v poměrech mezi jednotlivými představiteli. Ani jeden popisek nesděluje nic, co by nevěděl nejen návštěvník výstavy o tomto období, ale návštěvník jakékoli výstavy. Některé exponáty zejména z řad nábytku jsou pak vysloveně průměrné, jejich styl ani není jednotný, ale pouze eklektický se secesizujícími prvky. Dekorativní nádoby Antonije Krasnik, které naopak svou invencí zaujmou na první pohled, je tak možné snadno nedocenit. Cožpak nelze mít podobnou výstavou důvod sdělit i něco nového? Jiný důvod, přísně vzato, ani náročnou přípravu expozice neospravedlňuje. Je-li secese v Chorvatsku něčím významná, pak čím? Výstava mlčí. Není-li ničím významná, je tedy něčím naopak charakteristická? A čím? Výstava je opět zticha. A tak radši jdu. Viděl jsem trochu krásy, ale byla poněkud zastíněna monumentalitou všudypřítomné secese Obecního domu, proti níž vynikla chvála popisků pro Chorvatsko jaksi kysele.
I umění utrácet mělo důvod
To Maťa nakládá se svým materiálem mnohem pronikavěji. Málokdo snesl na jednu hromadu tolik nepoužitelných detailů, které vzápětí tak pečlivě roztřídil a použil. Jediné, čemu zůstal ve své práci mnoho dlužen, byla výchozí teze, totiž, že rok 1621 zdaleka nebyl takovým mezníkem, jak je obecně vnímán. Na to mu nějak chyběla i Březanova fantazie i Durychův názor. Maťa chtěl dokázat, že porážka stavovského povstání nebyla zlomem v českých dějinách, že nebyla obratem v nastolování germanizačních tendencí, v majetkovém uspořádání, ve vlivovém podílu a hierarchii v neprospěch usedlé šlechty oproti přišedší i celkově v sebeuvědomění si českého v kontextu evropského. Snad doloženým popisem poměrů a postupné proměny vysvětlil, že poprava sedmadvaceti pánů, rytířů a měšťanů, jak zní úplný název oné události, nebyla jediným změnotvorným činitelem, ale ve prospěch každodenních faktů se novinářsky zbavil své výhody historika a odmítl vidět důležitější před méně důležitým. Skončil tak v lifestylovém podání, které je sice detailně antropocentrické, ale pomíjí Boha v historii. Jeho dokonalá analýza tak postrádá ideu, co víc, dokonce ji odmítá. Důsledně nepátrá po smyslu dějin, věnuje se jejich všednosti, byť té nejvýznamnější. Z každého zjištěného fakta nevyvozuje Maťa myšlenku, ale zase jen další faktum. Mnoho možných závěrů si tak autor nechá snad i v obavě ze spekulativnosti ujít. Přitom se mu nevysloveně daří demytizovat třeba postavu vyhozeného Viléma Slavaty tím, že nestaví jeho pozici pouze do služeb habsburského domu, ale ukazuje jej i v jiných situacích, při výchově potomků, při správě majetku, ve vnímání současníků. Mnoha cennými příklady také ničí tezi o tom, že úplatkářství bují zejména v demokraciích. Poukazuje totiž na to, že v raném novověku se úřady kupovaly vlastně všechny a za obecného souhlasu. Doslova labužnictvím jsou dlouhé pasáže o nejšlechtičtějším umění, o umění utrácet. „Základním kamenem ‚šlechtické mysli‘ pak není podle Liechtenštejna nic jiného než ‚zachovat věčnou památku svých výdajů‘. Ano slyšíme dobře, výdajů, nikoli pouhého vlastnictví,“ píše s dovoláním se knížete Karla Eusebia z Liechtenštejna. Utrácet se mělo pečlivě tak, aby se vzbudilo zdání, že se může utrácet donekonečna, což je důležitou korekcí pohledu na aristokratickou marnivost, odhalením ve své podstatě politického pozadí viditelného luxusu.
Mluvil jsem kdysi v jedné noční kavárně se svým vrstevníkem, který o sobě naprosto přesvědčivě tvrdil, že je synem sedmihradského knížete. Vedle toho, že říkal, že přechodně bydlí v Paříži a v Brně, než mu vrátí uzmuté majetky a medvědy kdesi na pomezí Maďarska a Rumunska, vysvětlil mi, co ani na Loiře neříkali, totiž že jediným smyslem velikosti vstupní zámecké haly před pianem nobile bylo ukázat, že na tomto zámku se nešetří na topení. Že vešlý host vidí, že pán topí vyřezávaným dřevem jaksi mimoděk. V Čechách je v tomto ohledu světově aristokratických sídel jen velice málo, uzavřel, když byl proklel republiku a popsal, jak Francouzskou revoluci nezavinil nastavovaný hlad, ale jedny briliantové náušnice. Mezi dvěma lahvemi burgundského mě navždy zbavil úcty k exponátu s popiskem váza ze století páry, a tak i k výstavám Secese v Chorvatsku. Svět české aristokracie přinesl zprávu o dvou stoletích šlechtického života přesně, ale ochudil jej o to veliké, co podle památky na sebe musel obsahovat. Třeba to však byla mystifikace velikosti a já jen stojím zklamán před vysvětleným tajemstvím.
Secese v Chorvatsku. Výstavní sály Obecního domu, Náměstí Republiky 5, Praha 1 26. dubna až 3. září 2006.
Petr Maťa: Svět české aristokracie (1500–1700). Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004, 1061 stran.
Text vyšel v Literárních novinách 2006-24 na straně 12.
Publikováno online 15.6.2006