Milí přátelé,
předstupuji před vás jako uchazeč o čelné místo na kandidátce naší strany a žádám vás o podporu. Myslím, že ať už jste se mnou kdy souhlasili či nesouhlasili, v jednom se snad dnes už shodneme: vězte, že jsem měl při veškerém svém konání na mysli dlouhodobý prospěch zelené politiky. Zelená politika ale není jedna konkrétní politická linie ani žádná konkrétní osobnost, ani jediné téma. Zelenou politikou z principu nemůže být nic jednotlivého, protože je tato politika sama o sobě pohledem na svět povýtce celostním. Možná to bude znít pateticky, ale já si tento ideál chci podržet i nadále, ba co víc, chci vás pro něj získat.
Co to tedy je ona zelená politika? Jak se pozná její autenticita? Čím jsme vlastně jedineční? To jsou otázky, na něž je naší povinností znát odpovědi dříve, než budeme znovu usilovat o příležitost měnit naši společnost, dříve, než se budeme ve volbách ucházet o podíl na demokratické moci.
Environmentální hnutí vzniklo tím, že ze staletého mocenského sporu člověka s přírodou, boje o to, kdo z koho, který se tak významně zaktualizoval v průběhu technologické revoluce šedesátých let, vytvořilo spor etický. V tomto sporu zelení jako první uznali, že s přírodou je nesmyslné bojovat, neboť kdo vyhraje boj s přírodou, zahyne. Nic lépe nedokládá fakt, že tento zápas o nový pohled na svět není ani pravý ani levý, než prostá skutečnost toho, že na Západě zelení obhajovali svou vizi proti kapitalismu a na Východě proti socialismu. Zatímco tak není vůbec zřejmé, zda obrazně řečeno, přírodě více škodí ten nebo onen ekonomický systém, bezesporu se zeleným idejím daří lépe v demokraciích než v totalitách. Je tomu tak myslím především proto, že jsou to vize menšinové, pro něž demokracie nechává o málo více prostoru, jsou to vize nepohodlné, společnost omezující, jdoucí proti současnému výkladu světa a člověka v něm jako ryze ekonomicky založené bytosti, světa, v němž prý individuální sobectví vede k obecnému blahobytu všech – jsou to vize antisystémové. Nám nemůže jít jen o korekci v rámci mantinelů politické korektnosti, nám nemá jít obrazně o krášlení dálnic stromořadími, nám nesmí jít o to, abychom za každou cenu uspěli hned. Jsme naopak hnutím, které by mělo mít ambice proměnit hodnotový rámec společnosti, vystřídat nikoli jednotlivce nebo politická uskupení, ale způsob pojímání politiky, nová etika skromnosti je naše největší přednost. A věru není pravá ani levá. Je-li totiž její premisou sebeomezení společnosti, musí začít u sebe a hospodařit se státními prostředky vyrovnaně, čili takzvaně pravicově, zároveň ovšem významně zasahovat do hospodářské činnosti těch, kteří nadměrnou spotřebu podporují či spíše přímo vyvolávají, jelikož jim zvyšuje zisk, což častěji činí takzvaná levice.
Z tohoto hodnotového rámce vycházím, a opakuji jeho proměna je ničím menším než klíčovým údělem zelené politiky, když si dovoluji tvrdit, že základním atributem zeleného politika, není ani tolik odbornost, mediální známost nebo píle, to jsou předpoklady úspěchu každého politika, poznávacím znamením nás zelených má a musí být pevnost charakteru, samozřejmá neúplatnost, ale i pro mnohé méně samozřejmá neústupnost. Víte, zásadová zásadovost, nazval bych asi tu vlastnost duše. Pro nás zelené politiky přeci platí, že s pokrokem se polemizuje, že žádná technologie není spásná sama o sobě, že žádná nadměrná spotřeba, není obhajitelná, ani biospotřeba ne, že se děje na úkor, že žijeme na úkor přírody – a jiných lidí. Tím se také dostávám k sociálnímu rozměru zelené politiky, který byl doposledka nespravedlivě opomíjen: cítím se osobně vinen výhodami, jež mi poskytuje západní společnost, které jsem součástí. Tyto výhody našeho blahobytu jdou nejen viditelnou formou, na účet životního prostředí v našem bezprostředním okolí, v podobě nových a nových dálnic, skladišť a překladišť, tranzitní dopravy, nekontrolovatelné sídelní kaše obklopující města, reklam tyčících se vprostřed polí, antén vysílačů mobilních operátorů, které na kopcích nahradily rozhledny, nebo neustálých takzvaně nečekaných přírodních katastrof, které, jak asi jenom my víme s jistotou, velmi úzce se vším předešlým souvisejí. Tyto výhody našeho blahobytu jdou tedy nejen na účet přírody, ale také, méně viditelně, na účet lidí žijících mimo dosah tohoto blahobytu. Jak obhájit nerovnoměrnou spotřebu neobnovitelných zdrojů energie, nerostných surovin, vody, vzduchu, takříkajíc životního prostoru – nerovnoměrnou v poměru k lidem v Indii, Brazílii či Africe, kteří nejsou o nic méně lidmi než my, a přece se jich blahobyt z nějakého důvodu nemá týkat? Jak tento stav obhájit před nimi a zároveň zabránit tomu, aby se i oni vydali cestou za nedosažitelným nekonečným růstem v tak konkrétně konečném prostoru, jakým je naše planeta, jak jej obhájit před nimi, ale především, jak jej obhájit před sebou? Také těmito otázkami, jež musí klást, je zelená politika výlučná, společnosti nepříjemná, ale zároveň nezbytná. Řekl bych, že její sociálno je předpokladem její celistvosti, či globality, chcete-li.
Chci věřit, že nás, kdo pojímáme zelenou politiku v takto popsané šíři, bude přibývat. Určitá část společnosti od nás právě tento diskurz očekává a také z toho plynule určitá pachuť nad naší uplynulou přespříliš utilitaristicky pojatou politickou praxí. Chci věřit, že nezřízený pragmatismus zvolna přechází do minulosti a že procházíme vnitřní obrodou, a raduji se z toho, že jsme jí schopni. Ano, v těchto volbách půjde o mnohé, neproniknou-li zelení opět do sněmovny, dojde zřejmě k prolomení těžebních limitů i k dostavbě Temelína, bude postaveno několik desítek kilometrů nových dálnic, aby se jimi mohla vláda jako vlády minulého režimu tunami vyrobené oceli, pyšnit a porovnávat. Možná vznikne velká koalice a možná dokonce komunisté získají za nehorázný pragmatismus v podobě omluvy za normalizační éru podíl na výkonné moci. Chci však věřit, že zelená politika nechce strašit ani Iránem, ani Ruskem, ani Klausem, ani komunisty, že totiž především má vlastní pozitivní obsah, onu základní proměnu etického hodnotového rámce společnosti, a tedy, že ať už na podzim uspěje nebo nikoli, vytrvá ve svém zápase. Proto jsem já osobně vstoupil do Strany zelených, když měla slabou tříprocentní podporu veřejnosti v roce 2003, proto neodcházím nyní, když je na tom podobně. Jednou totiž zelená politika uspěje zcela bez pochyb.
Rád bych přispěl k tomuto úspěchu. Kandidoval jsem již v minulých sněmovních volbách zde ve Středočeském kraji, podpořil jsem mnohé z vás ve vaší kampani ať už senátní nebo krajské na podzim loňského roku, vím, jak zde kampaň vést a mám jednu zvláštní výhodu: občané se mnou sice často nesouhlasí, ale mé postoje mi věří. To, zdá se mi, potvrzuje, že zelená politika nemůže být přijímána zatím široce, ale uspět, že může. Vždyť úspěch v politice je konec konců především schopnost získat onu důvěru voličů a podržet ji. Nejprve ovšem žádám o důvěru vás, delegáty této konference: umožněte mi pracovat na našem společném úspěchu, který promění společnost.
Děkuji za pozornost.