Revolucionáře rodí každá doba. Ne každá jim ale dá příležitost jejich revoluci uskutečnit. Příležitost vzniká, až když se na ní shodne revolucionář s lidem obecným.
Lid obecný se o politiku zajímá teprve tehdy, dotkne-li se jeho nejvlastnějších statků, když chce pokácet tu lípu na návsi, zdanit čuníka ve chlívku, zakázat uhlí. Tehdy vyjde do ulic a dožaduje se práva na svobodu, a má na mysli nejčastěji klid sníst si svou tlačenku bez úředního razítka a celou, v létě ve stínu lípy, v zimě u nafutrovaných kamen. V dobách, kdy se lípám daří dobře, čuníci spokojeně chrochtají a uhlí je za babku, veřejné věci většinu nezajímají. Zdá se, že střídají se doby blahobytu a rozpomínání se na něj. Ta první přeje spotřebě, ta druhá růstu. Smutno je pak revolucionáři bez příležitosti, tesklivo, když se narodí do doby blahobytu, kdy si revoluci nebo vůbec změnu nikdo nepřeje.
Nejpříhodnější doba pro revolucionáře je doba stupňující se subjektivní nespokojenosti některé společenské vrstvy, nejlépe dost početné a kupodivu často zajištěné, neboť mají ekonomové jednu pravdu, na níž nesmíme nikdy přistoupit, totiž když říkají, že na společenský a kulturní růst je nutno si vydělat. Když je tedy vyděláno, ale tlačenka z nejrůznějších důvodů nechutná, vzniká prostor pro chytré revoluční noviny. Přemýšlel jsem o tom, kdo je vlastně Karel Havlíček pro dnešek. O čem by dnes psal a hlavně pro koho. Tehdy ve čtyřicátých letech devatenáctého století měl výhodu, že obrozenci již před ním probudili v buržoazii touhu po vlastních právech. Byl rebelem s jasnou společenskou příčinou, když mohl v duchu české tradice zatáčet s panskou vrstvou, církví, šlechtou, armádou. Jeho čtenář uměl číst už nejméně v páté generaci a přinejmenším ve druhé byl zvyklý kupovat denní tisk. Havlíček tak mohl jemu srozumitelnými prostředky v místě k tomu určeném obhajovat jeho právě probuzené zájmy. Nemusel už vysvětlovat, že má právo na právo, ale stačilo říkat, že je vymahatelné. V poezii, v kritice, v politice měl výhodu prv ního pluhu, nearchivařil, nepomníkoval, neslzel, nedogmatizoval. Přijít Havlíček dnes, zašel by pro nezájem čtenářů. Ne proto, že by psal neostře, ale proto, že by neměl publikum chtivé výhrad. Chytré noviny mohou být masově úspěšné jen tehdy, obhajují-li zájem většiny, za Havlíčka buržoazie. Dnes zbyla jenom buržoazie a ještě si tak navíc neříká. Dělnictvo a panstvo jsou ty tam. Buržoazie či jinak střední třída je dále obtížněji rozlišitelná. Míra buržoaznosti se měří nejčastěji dovolenou. Zda jenom do Chorvatska nebo i na Maledivy, zda stodvacítkou nebo letecky, jestli také do francouzských Alp, když napadne, a zda i s obědy. Zájmy jak vidno jsou roztříštěné a obhajovat jedny znamená znepřátelit si druhé. Každý se navíc celý rok vyjma závěru února ve frontě na finančním úřadě cítí na letecké Maledivy s obědem už cestou, a jen u okénka pod stan na Máchovo jezero. Jediné dnešní částečně spolehlivé rozlišovací kritérium je podle způsobu příjmu, ne podle jeho výše. Jedni jsou tedy zaměstnanci a druzí zaměstnavateli.
Největší zbraní obojího čtenáře je noviny si nekoupit. Nelze-li zastávat zájem nejpočetnější dílčí části obyvatelstva, je jediné možné zastávat zájmy celku. Dnešním zájmem celku je jako vždy v dějinách především přežít. Psal-li by Havlíček letos v měsíci stopadesátiletého výročí svého úmrtí, polemizoval by s pokrokem, s blahobytem, se zábavností a nikdo by ho nečetl, protože po těchto zájmech celku není poptávka. Havlíček už by se nemohl v zájmu lidu obracet proti pánům, ale musel by se pustit do systémku, jehož je zpanštělý obecný lid podílníkem. Jsme dnes v době spotřeby po dlouhém nedostatku. Bude trvat tak dlouho, jak se to unese, protože to může být naposled a to tlačenka chutnává nejmlaskavěji. Tehdy byl Havlíček sice potlačen, ale milován. Dnes by byl oslaven až neškodně posmrtný. Což čeká i současné revolucionáře. Prostor pro chytré noviny vyžadující míru revolučnosti není, doba je nepotřebuje. Havlíček měl vlastně štěstí.
Text vyšel v Literárních novinách 2006-29 na straně 1.
Publikováno online 18.7.2006