Senát podle očekávání schválil umístění americké radarové základny v České republice. Co my na to?
Seděl jsem v ten sváteční den ve Sněmovně, nedaleko duněly tanky a stíhačky, jimiž se oslavovalo devadesátileté výročí vzniku našeho zaniklého státu. Bylo to kalné ráno, milé děti, budu si ho pamatovat.
Odsouhlasení výstavby americké vojenské základny v Brdech se přiblížilo. Sněmovna a Senát hlasují o smlouvách odděleně, musejí být schváleny oběma komorami. Senát je podle očekávání již ve čtvrtek schválil poměrem hlasů 49 ku 32. Jediné překvapení bylo ano Petra Pitharta. Ve Sněmovně jsou hlasy na poslance vyrovnané. Zásluhu na tom má vytrvalé úsilí Lubomíra Zaorálka, který z odmítnutí radaru učinil v ČSSD opoziční téma, jednoznačný postoj komunistů a též přesvědčování zelených poslanců, kterých se k hlasování proti radaru přihlásila alespoň polovina. Na jedné straně stojí šestadevadesát hlasů koalice a čtyř přeběhlíků pro radar, na druhé straně šestadevadesát hlasů opozice a čtyř vládních proti: zelených Jakubkové, Zubové, Lišky a lidovce Hovorky. Pokud bude vláda chtít radar protlačit, bude tak muset učinit silou: nákupem dalšího přeběhlíka.
Radarová základna je klíčové téma naší porevoluční historie. Rozhoduje se o naší identitě, o její orientaci, a o tom, jestli vůbec máme právo na nějakou vlastní. Tak radar chápe vláda, jsouce ochotna všechny reformy pustit, ale základnu schválit i za cenu sebezničení. Čím silnější je tlak jedné strany, tím intenzivnější je i odezva. Tak radar rozpoznala i občanská veřejnost v čele s hnutím Ne základnám, které uspořádalo desítky demonstrací. Několik petic vyjadřujících se proti základně podepsalo dohromady nejvíc lidí v mladých dějinách České republiky: přes půl milionu osob.
Tanky Varšavské smlouvy kdysi z letiště vjížděly do Prahy stejnou třídou, jako při této oslavě. Každý, kdo tvrdí, že tanky před čtyřiceti lety a radar dnes nelze srovnávat, má pravdu. A přece jedna nepatrná podobnost tu je.
Ony tehdejší tanky rozjezdily rodící se víru společnosti, že je opravdu svobodná a že je součástí dějin, na něž má vliv i v otázkách zásadních, nejen ve výběru mezi dvěma televizními programy. Politici tehdy lidem pro jejich dobro rozmluvili pískot pod okny a proti jejich vůli návštěvu přijali. Důsledkem byla postupně lhostejnost, ztráta ideálů a nakonec únik z dějinného prostoru do soukromí, čili zmar politiky. Kal dvacetiletí po osmašedesátém spočívá právě ve zklamané naději, v nenaplněné důvěře, ve zrazené lásce, nikoli, nebo aspoň ne hlavně, ve zločinnosti ideologie. Je to právě generace vyrostlá v normalizaci a s jejím uvažováním, která dnes hlasuje ve Sněmovně, a jejíž voliči-vrstevníci říkají: boj proti radaru, stavbě dálnice přes Posázaví, kácení alejí podél cest nebo zrušení Masarykova nádraží je boj marný a tedy i nesprávný, politika je ztráta času.
Kdo rozhodne dnes o radaru proti vůli pracně se politizující veřejnosti, dává jí znovu, sice v jiné historické situaci, ale tolik stejnou zprávu jako v srpnu 1968: nemůžete si vládnout sami, popletli byste to. Rozhodneme pro vaše dobro za vás. A už neodmlouvat, milé děti. Nemají pravdu, nejsme děti a dali jsme jim zabrat: i pokud radar o koupený hlas projde, mělo to smysl, neboť z naší strany šlo o čestný zápas.
Text vyšel v Literárních novinách, 1.12.2008, rubrika Domov, strana 2