Rozprava o českém údělu pokračuje příspěvkem o úloze intelektuálů a novinářů zejména: „Senzací roku 1968 je svoboda, ona prodává noviny. A tak je jí všude dost: žádá se jeden týden rehabilitovat, druhý zrušit vedoucí úlohu KSČ, další obnovit sociální demokracii, další vystoupit z Varšavské smlouvy. Kdyby nebylo srpna, žádala by se tímto tempem někdy v lednu 1972 privatizace nemocnic.“
Úděl je, zdá se mi, možné chápat dvojím způsobem. Jednak jako cosi daného, co člověku nezbývá než trpně plnit, jednak jako možnost čehosi, k čemu je člověk povolán. Tak či tak nese ovšem spor o podobu údělu rysy velkého biblického sporu mezi Starým a Novým zákonem, mezi determinismem a svobodou. Obojí však obsahuje silný prvek víry v člověka, který je součástí celku, v prvním případě celku daného, v druhém možného. Obojí víra společně pak tvoří protiklad nihilismu a všech jeho odnoží: relativismu, skepticismu, cynismu. Otázka po tom, zda úděl existuje, či nikoli, je tedy základní otázkou evropského bytí a zprostředkovaně myšlení o něm. Podotázkou je, zda existuje úděl český.
Z tohoto rámce se debata mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem jeví jako velmi eklektická, místo vysloveně mimoběžná, což sice nesnižuje její poutavost, ale více než nad otázkou: „Má člověk, respektive Češi, vlastní dějiny?“, jak by napovídaly titulky obou textů, se spor vede prakticky. Řečeno schůzovním žargonem: o bodech programu Zpráva o činnosti za rok 1968 a Plán činnosti na rok 1969, čili nad otázkou Co dělat? Ale sem s ní, s chaotickou a vzrušující debatou osmašedesátého.
Přestože stranické analýzy KSČ tvrdily v podkladech pro delegáty Pražského jara, že dochází k oslabování třídního boje a rozrušování společenských antagonismů, opak byl pravdou: čemu se říkalo poražené třídy, bylo i v československém roce 1968 stále ve společnosti přítomno. Původně pod povrchem, postupně stále více v optickém středu společenského varu. Mezi poražené třídy patřil Václav Havel, Milan Kundera byl účastníkem sporu vítězných sil. Řečeno současněji: Kundera je zkrátka jedním z reformistů, kdežto Havel podporuje Pražské jaro až tam, kam až vlastně? Co nejdál od socialismu, zní dnešní odpověď.
A teď už přímo do děje. Není tak docela pravdivá obecně rozšířená teze o tom, že Pražské jaro začíná na sjezdu spisovatelů v roce 1967. Tam jen začínají jeho veřejné projevy mezi intelektuály. Ideologie socialismu s lidskou tváří, jakkoli tak ještě nepojmenovaná, vzniká po dlouhá léta uvnitř komunistické strany. Nelze říct, že je v lednu 1968 připravena, ale její podoba vtělená do Akčního programu přijatého v dubnu téhož roku tuto přípravu odráží. Petr Pithart píše: „Osmašedesátý lze proto brát za slovo, za mnoho slov, nikoli však za činy.“ Ti, kdo jako on považují tento program za mrtvý plod a stavějí slova a sliby reformních komunistů do protikladu k činům na ulici a v redakcích, zastírají, že tedy chtěli něco jiného: nikoli reformu, ale revoluci. Z pohledu komunistů de facto kontrarevoluci. Reformy mohou být dalekosáhlé, mají-li však mít demokratizaci nejen za cíl, ale též jako prostředek, lze je v tak mohutném tělese, jakým byla tehdejší KSČ, uskutečňovat pouze v čase, získáváním politické podpory. O tom ví své každý, kdo se někdy snažil cokoli prosadit nikoli perem na stránkách tisku, ale politicky, přesvědčováním uvnitř politické strany. Sám onu trpělivost často nemám a také proto o šlechetnosti svých politických požadavků, a nejvíce o jejich nezdaru v politické soutěži, na stránkách novin informuji – je to projev mravního exhibicionismu, o němž i mně osobně do duše promlouvá Milan Kundera ve své odpovědi na Havlovu repliku.
Klíčová je tudíž jarní otázka zrušení cenzury. Netřeba opakovat, co se skutečně stalo: přestože k zákonnému zrušení dochází až v červnu 1968, prakticky cenzuru nikdo nevykonává nejpozději od dubna. A tu se dostává reformismus do svěráku: na jedné straně nebrání formulaci i velmi radikálních požadavků (radikálních v dubnu ve srovnání s říjnem minulého roku, kdy ještě nebylo možné beztrestně demonstrovat ani za světlo na kolejích) na stránkách tisku, zároveň s nimi ale KSČ ve svém celku nepočítá. Pro novináře žijící po dvě léta pod jhem cenzurního paragrafu a po dvě desetiletí pod ještě výkonnějším neviditelným bičem autocenzury, najednou dochází k prolomení vší hráze. A to si vyžaduje vysvětlení. Místo vyrovnaných, k osobní odpovědnosti vedených novinářů, kteří by uvolnění poměrů opatrně přivítali a svým psaním by napomáhali reformním krokům, jejich obhajobě a vysvětlování, a v kritickém smyslu poukazovali na nedůslednost v plnění cílů stanovených politickou reprezentací, jsou novináři roku 1968 deprimovaní letitým omezováním svobodné volby témat i vyznění článků a mnohdy se stydí za osobní konformizaci s režimem. Místo podpory reformní politiky dochází k něčemu jinému: k průjmu svobody slova. Není nepodobný dnešnímu zuřivému antikomunismu, ten také je především hojením osobních selhání za minulého režimu. Reformní politika, takzvaná polednová, je módou. A náklady novin se zvyšují den ode dne, novináři jsou opojeni důvěrou občanů a též, zejména, vlastní politickou mocí, s níž však, jsouce zvyklí na odpovědné redaktory nad sebou, nemají žádnou zkušenost.
K tomu se přidávají klasické aspekty fungování masových sdělovacích prostředků, z nichž na prvním místě je senzacechtivost. Senzací roku 1968 je svoboda, ona prodává noviny. A tak je jí všude dost: žádá se jeden týden rehabilitovat, druhý zrušit vedoucí úlohu KSČ , další obnovit sociální demokracii, další vystoupit z Varšavské smlouvy. Kdyby nebylo srpna, žádala by se tímto tempem někdy v lednu 1972 privatizace nemocnic. Vyjma posledního všechny požadavky padly a všechny byly uvnitř KSČ diskutovány. Jen postupně a jen některé však mohly být demokraticky naplněny, aniž by se režim fakticky nezhroutil.
Proto je veškerý socialismus a tedy i ten československý polednový v neustálém ohrožení života, neboť jeho opozice je silnější než opozice kapitalismu. Zatímco onu tvoří bohatí a úspěšní, tuto slabí a chudí. Je to velmi pravděpodobně jeden z hlavních důvodů totalitní povahy velké části socialistických režimů, zvláště pak těch, kde takzvaně revoluční třídy tvoří jen křehkou většinu společnosti, což byl vždy i případ Československa, na rozdíl například od všech latinskoamerických států. Dosaženou revoluční vládu je zde totiž trvale nutné bránit před poraženými třídami. Odtud uranové doly, odtud popravy, odtud kádrové dotazníky, odtud ideová bdělost, odtud propaganda proti kontrarevolucionářům. Nelze prostě spolehlivě popřít, že kdyby komunistický režim své oponenty nezavíral, že by trvale neusilovali o jeho svržení a že by dlouhodobě nebyli úspěšní. To není hodnotící stanovisko, to je pokus o analýzu. Kapitalismus postupuje rafinovaněji: své stoupence si kupuje vytvářením souhlasu a svou zdánlivou mírností, ve své současné podobě totalitu nepotřebuje, jeho společenská pozice je silnější, neboť se, opakuji, opírá o bohaté a mocné.
Ani dnes nediktuje Mladá fronta Dnes ODS, co má mít v programu či jaký má navrhnout zákon. Novináři a intelektuálové obecně měli roku 1968 ale ambici vládnout. Mysleli, že politika je podobná procesu napsání článku nebo knihy. Kde chybí možnost politického činu, uchyluje se, kdo je netrpělivý a zároveň touží po prosazení svého, k samostatnému činu, čili – považuje za politické řešení problému to, že o něm napíše. Ale opakuji: je to týž morální a politický exhibicionismus, o němž mluví Milan Kundera. Ve svém jádru je nepochopením možností politiky. Že politici Pražského jara tomuto tlaku intelektuálů střídavě čelili a střídavě byli v jeho vleku, jim dnes kladu nejvíce za vinu. Neuměle jeli na koni, jehož zároveň pobízeli a zároveň tahali za uzdu.
Navíc komunisté pod vlivem vleklé vedoucí úlohy a nenadálé popularity jako by na jaře 1968 zapomněli, že nezastávají zájmy celé společnosti, ale především její určité části: dělníků. I straničtí funkcionáři ze svých důvodů, stejně jako novináři z výše uvedených, byli deprimovaní. Toužili po letech skrytého, ale přece vnímaného odporu rostoucí části společnosti k novotnovské KSČ po spontánní podpoře veřejnosti. Jaká radost spočívá přece pro vládce v lásce lidu! Rozhodli se ji však, jako politici slabí, získávat nikoli vedením, ale hověním. Přestože byl ucelený reformní program připraven a měl podporu rozhodující části společnosti, o níž se komunistická moc opírala, tedy dělníků, politická reprezentace dbala přespříliš na to, co se o ní říká a píše ze strany těch společenských vrstev, na jejichž z marxistického hlediska odlišné třídní zájmy jako by zapomněla. Tím projevovala svou nejistotu, lavírovala a postupně důvěru ztrácela. Každým přitažením uzdy u intelektuálů, postupně každým exhibicionismem u dělníků. Cik-cak, zpívalo se o Dubčekově politice v dobové písni. Tam, kde ovšem dělníci ve své většině setrvávali na pozici reformy v podobě Akčního programu, žádali intelektuálové dávno revoluci v podobě, jak následuje.
Právě v tomto okamžiku, v červnu, kdy podpora stranického vedení kolísá snad ve všech společenských vrstvách, přichází poslední rána ze strany intelektuálů: manifest Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov, vrchol starého českého lidového anarchismu. Vaculík v něm vyzývá k zakládání výborů svobody, občanských pořádkových služeb, vyvěšování nálezů na vratech. Zkrátka: kde se komu zdá politika málo důsledná, má si tvořit svou vlastní, vezme papír, objedná pivo, zvolí předsedu a je to. Původní reforma navrhovaná komunisty má podle Vaculíka přejít od slov k činům a fakticky se proměnit ve spontánní anarchistickou revoluci z důvodu pomalého konání politiků. Stejně jako se obdivuji promyšlenému textu a politické strategii Charty 77, stejně vždy znovu žasnu nad těmito dvěma tisíci slov. Tento text, okamžik jeho zveřejnění a jeho předvídatelný dopad je pro mne provždy odstrašujícím příkladem již výše vzpomínaného morálního exhibicionismu, jeho ztělesněním. Pak už zbyly Sovětům jen tanky, aneb poslední zhasne, řekl by po přečtení Dvou tisíců slov Martin Bursík, jako to říká často, když míra zeleného anarchismu dosáhne vrcholu. A v tom má pravdu, ať už je zelený, nebo nikoli. Zapomíná se často, že reformy i revoluce vyžadují pro zdárný průběh disciplínu neméně než ideály. Opomenutým mementem Pražského jara je právě toto: nedostatek disciplíny. Ale když to je tak těžké, po tolika padesátých letech drilu, když všude kolem je jaro, vane stříbrný vítr a otěže jsou volnější, eh, jak neletět s Faethónem a Ikarem až ke slunci, lhostejno zda sežehne nás a roztaví vosk, který je leptem našich křídel? Těsně před obsazením se ještě společnost na okamžik tváří v tvář ohrožení života úplně sjednotila. Právě ale jen tváří v tvář tomuto ohrožení, nikoli ve jménu polednové politiky.
Proto si Havel může s lehkostí nezúčastněného analytika odškrtnout položku Pražské jaro jako neúspěšnou, protože toto nebyla jeho pře. Havel stojí mimo hlavní diskusi, je stoupencem směru, jehož radikální vyjádření lze najít například v denících Jana Zábrany: „Byly mi cizí jejich starosti. Starosti lidí, kteří mají naději. Tak i v roce 1968.“ Svou konečnou naději nespojuje s reformou socialismu, ale s jeho koncem. Je až překvapivé, že si, pokud vím, doposud nikdo nevšimnul, že zatímco šedesátá léta jsou pro Havla, člověka mimo při, obdobím vrcholné umělecké činnosti, jejímž výrazem je umělecká kritika společnosti, od nástupu normalizace volí naopak na prvním místě politickou práci: formování opozice ústící v Chartu 77 a také jejím prostřednictvím v sametovou revoluci.
Proto hledá Kundera každou možnost naděje, každý klad, každý náznak odvahy, proto cení československý podzim nad jaro, že je to pro něj politický program. Ovšem zpětně nahlíženo, konkrétní dějiny nástupu normalizace potvrdily Havlovu analýzu, nikoli Kunderův program. Nikoli zcela nepodobně tomu, jak se chovaly ve většině sporů o smysl českých dějin mezi Masarykovými omyly a Pekařovými pravdami. Milan Kundera chápe úděl weberovsky jako povolání, Václav Havel zpochybňuje úděl jako takový, nechce přijmout ani možnost kolektivního projektu svobody, ani velikost determinismu. Kundera ztělesňuje víru v možnost, že člověk může být svobodný a být autorem světového projektu. Dává pocit velikosti, kterým se člověk velkým stává. Havel se víry zříká a svým důrazem na práci jako stěžejní hodnotu vychází z lepší části měšťanské tradice. Kundera umožňuje mít sen. Havel dává jen práci.
Úděl je osobní vyznání. Cítí-li se národně, může být i český. Spočívá v tom, existuje-li v člověku víra, a to ať ve svobodu nebo v danost, jinými slovy idealismus, nebo je-li ztracen v nihilismu pouhých pudů a zájmů. Obojí rozdělení má dovětek: tak jako víra může obsahovat iracionální prvky, ve svém celku je vysoce racionální, neboť dává bytí smysl. Naopak, přestože pudové a zájmové rozhodování obsahuje převažující míru momentálního racionalismu, ve své celistvosti smysl postrádá. Všechny vědomé dějinné projekty mají systém dogmat, který je na jedné straně ideologicky kodifikován a na druhé straně vyjadřován praxí. Přinejmenším v dějinách dělnického hnutí převažovala pro nutnost dialektického vyrovnání se s požadavkem principu racionality a často iracionální skutečností nutnost povýšit na nejvyšší ideologickou zákonnost právě aktuální praxi. Rozpor mezi ideologií a praxí není novinkou socialismu, ale rysem každého pokusu o víru. Význam reformního nebo revolučního úsilí, lhostejno už zda úspěšného nebo neúspěšného, se projevuje jednak ohlasem v blízkém i vzdáleném okolí, jednak prostředky, jimiž bylo potlačeno. Jak připomíná Jean-François Lyotard, lze například těžko přijmout bezezbytku všechny činy francouzské revoluce z roku 1789, ovšem její směřování, doprovozené nadšeným očekáváním všech porobených národů tehdejšího světa, potvrzuje velikost jejích myšlenek. Československý osmašedesátý nebyl potlačen jen spřátelenými tanky, ale jakkoli to může znít paradoxně, došlo k porážce víry skutečností, čili k porážce ideologie praxí.
Vysmívat se dnes naivitě, slabosti, umírněnosti, neschopnosti či prostě omylům víry osmašedesátého je příznakem nihilismu. Ani socialismus, ani kapitalismus nejsou přirozeně demokratické systémy, oba mohou být i totalitní. Když se tak naše společnost na počátku devadesátých let ocitla vydána napospas etickému vakuu, nemohl jí pomoci ani eklektismus Václava Havla, příliš individuálně založená etika se posléze ukázala snadno vodou ředitelná. Žádala-li se v roce 1968 v Praze demokratizace socialismu a v Paříži socializace demokracie, je dnes nejaktuálnějším tématem demokratizace kapitalismu. Ta je novým údělem těch, které víra neopouští. Spojencem v takovém zápase je v jistém smyslu vlastně každý, kdo si víru uchovává. Může to být víra v Boha, křesťanskou solidaritu, sociální spravedlnost, ekologickou skromnost jednotlivce v zájmu zachování celku nebo víra jiná. Odpůrcem je samopohyb etického nihilismu, který vidí jako jediné hodnoty prospěch, růst a zisk.
Text vyšel v Literárních novinách 2008-51 na straně 7.
Publikováno online 23.12.2008