Nejrevolučnější věcí, kterou lze udělat, je neustále nahlas prohlašovat, co se děje – to jsou slova úspěšné aktivistky Rosy Luxemburgové. Tak úspěšné, že zavražděné. Před sto lety dělali lidé revolucionáře klidně v devětačtyřiceti letech, a že se jim přitom posmívali osmnáctiletí, o tom nepochybuji.
Den před dnem, který tu chci popsat, zasedal poslanecký klub zelených a jednal o tom, zda podpořit vyslání mise protichemické jednotky do Afghánistánu. Závěr klubu byl, že zelení budou mít volné hlasování, čili výjimečně každý podle svého svědomí. Na dotaz: a co když sociální demokracie, když zjistí, že koalice nemá dost hlasů na prosazení záměru, obrátí a svou podporu vyslání kontingentu zruší, přestože na zahraničním výboru sněmovny o týden dřív byli sociální demokraté pro a Kateřina Jacques proti, bylo odpovězeno předsedou, že to není aktuální.
Aktuální to začalo být až večer, když server aktualne. cz přinesl zprávu, že ČSSD zamýšlí právě toto. Ráno jsem si tedy přivstal, mělo se hlasovat též o nedůvěře vládě, a do sněmovny. S pomocí pohotových kolegů byl během dvou hodin připraven podklad odůvodňující eventuální zamítnutí vyslání vojska. Vycházel z pozice německých zelených, kteří žádali místo vojenské mise pod hlavičkou USA pro Afghánistán rozvojovou pomoc s mezinárodní patronací, zahájení takzvané civilní ofenzívy a plán obnovy. Byli ochotni na něj přispět finančně. Vláda mezitím nedůvěru ustála.
V bufetu pro poslance jsem reálnou možnost vládní návrh zamítnout probral se dvěma zelenými poslankyněmi Olgou Zubovou a Věrou Jakubkovou. Souhlasily, blížilo se poledne. Žádné utajování, stanovil jsem si, a předsedu sněmovního zahraničního výboru, sociálního demokrata Jana Hamáčka, odchytil hned před vchodem do jednacího sálu. Šel to zvážit.
Sál začal šumět, Kateřina Jacques svolala mimořádný klub zelených poslanců a pauzu si vyžádala i sociální demokracie. Klub byl uzavřený, neboť se týkal personálních záležitostí. Jednání sněmovny však ani po něm nepokračovalo: kvůli Afghánistánu mimořádně zasedla vláda, nebyly hlasy. Po půl hodině se všichni vrátili do sálu, sledoval jsem vše z galerie, evidentně stále bez výsledku. Zelení si vyžádali další pauzu a nové jednání klubu, na němž bylo změněno volné hlasování na závazné pro vládní návrh vyslání vojska. V sále probíhalo celé to malé české hemžení – kula se plichta.
A povedla se: sociální demokracii nešlo ani tak o zamítnutí vyslání kontingentu, byť válkou soužený Afghánistán potřebuje vše, jen ne další vojáky, tedy ne jen je – jako spíš o to, ponížit Kateřinu Jacques a donutit ji, Bursíka a Lišku hlasovat pro návrh. Tak zněla dohoda, za niž sociální demokracie byla ochotna dodat koalici chybějící hlasy.
I stalo se jako v Canosse. Návrh napoprvé neprošel, chyběly hlasy statečných koaličních poslankyň Zubové, Jakubkové a lidovce Ludvíka Hovorky. Se smíchem adresovaným zeleným zvedl se poslanec ČSSD Milan Urban, zpochybnil hlasování, a na druhý pokus návrh podpořilo spolu s významnými zelenými (přestože náš politický program boj proti terorismu vojenskými prostředky neuznává a i když jsou zelení po celém světě zastánci multilaterální politiky) i dvanáct bezvýznamných sociálních demokratů.
Byl pozdní večer, 30. duben, vyrazil jsem na Kampu pálit čarodějnice. Někdo rozumnější by řekl, že přece nešlo o život. A vidíte, zrovna šlo: ten den zemřel v Afghánistánu jeden z našich vojáků. Vláda to poslancům při schvalování jednotky zamlčela.
Text vyšel v Literárních novinách 26.5.2008, rubrika Téma na straně 8