Zapomeňte na osmašedesátý. Nikdy nebyl a ani nebude. Tímto prorocko-analytickým zvoláním jak ze skály do vod Rýna loučí se se scénou hlavní postava, zmařený život dívky, která Políbila Dubčeka, jak zní i název nejnovější české hry.
Zapomeňte na osmašedesátý. Nikdy nebyl a ani nebude. Tímto prorocko- analytickým zvoláním jak ze skály do vod Rýna loučí se se scénou hlavní postava, zmařený život dívky, která Políbila Dubčeka, jak zní i název nejnovější české hry. O hře už se tu psalo, ne však o kontextu, v němž vzniká, a co se touto akcí sleduje. Opominul se pocit, který přes smích v sále nelze tak docela odstranit: jakási tíseň plyne z radosti autora Karla Steigerwalda nad tím, že to tehdy nevyšlo. Kus byl humorný, ale úsilí o novou interpretaci roku šedesát osm, patrné na náměstích mnoha měst, v desítkách besed, pořadů a výstavek, vyznívá ideologicky přímočaře: osmašedesátý byl sen slabochů, flákačů, levičáků a kavárenských povalečů, kteří byli stejně předtím nebo potom udavači. Vstávat a do práce, naivkové. Na sen si musíte vydělat.
Svobodou se dnes opět po letech myslí hlavně volný pohyb zboží, osob a služeb. To je také svoboda, kterou má na mysli každý správný komentátor MF Dnes a Václav Klaus. Svobodný pohyb kamionům po přechodech! Volné pády burzám! Bratrství s telefonními operátory! Trhu můj, buď za mě prosím svobodný, mně to nejde, přenechávám ti to. Já si tě za to budu užívat. To je podoba svobody, která se bere v MF Dnes vážně, neboť je materiálně futrovaná. Osmašedesátý byl zajímavý tím, že nevěděl přesně, jakou svobodu hledá, že šlo přechodně v Praze i v Paříži o možnost svobodně tvořit. V Paříži někdo chtěl rovná práva žen a mužů, někdo souložit se všemi najednou a jiný opít se a pak zas, další chtěl třeba zrušit školní osnovy nebo pověsit buržousty na lucerny. U nás už viseli, tak se rehabilitovalo, rušila cenzura, chtěly se staré i nové strany, debatovalo se, kouřilo a pěstovala se sounáležitost. Proto je dnes pochopení osmašedesátého pro mnohé nemožné, vyžaduje totiž víru a naději, že člověk může být lepší, a dokonce, že chce. Když to přestalo původně zaskočené odpůrce, připravené spíše na násilné revoluce s krví, tam i zde bavit, tak se to hledání zase zrušilo, a teď se mu Karel Steigerwald nebo Respekt nebo Ústav pro studium totalitních režimů může smát a svobodně u toho nakupovat. Jisté je, že tuto naději již společnost po Listopadu trvale nikdy nenabyla. Z toho vzešla slavná blbá nálada, stav, kdy vypadá každá euforie jako nemístná hloupost, určená leda pro pískoviště.
Aspektů nové interpretace, tolik potřebné pro povalení všech zbylých částí předchozího systému, je však více. Dalším nástrojem je protiruský šovinismus. Politicky je tankový nepřítel v době radaru příznačně potřeba. Protisovětské narážky a náznaky, které mohly působit odvážně v atmosféře bytového divadla, spouští třeba Steigerwald po čtyřiceti letech z metru přímo do obličeje. Rus je u autora vždy zlý a zaostalý, v mírnější podobě tupý a opilý. Jen zaútočit na hodné Gruzínce. Dejte mi radar a zakážu vám komunisty. Ve vrcholné scéně hlavní postava na Leonida Brežněva dokonce plivne.
Nelze však všechno svést jen na Rusy, vedle hrdinů je třeba mít i viníky mezi domácími. Hrdiny nemohou být žádní komunisté, proto u Steigerwalda vystupuje sám sebou dojatý Dubček, patolízalský Černík, úlisný Biľak. V souboji mezi brutální silou a naivním sentimentem, jak se tu Pražské jaro podalo, lze na jedny právě akorát tak plivnout a druhé zatratit jako neschopné. Je to vulgární a zjednodušující, místy dokonce zcela nepravdivé, neboť obě strany mají i jiné postavy. Co ale je pravděpodobně cílem? Prosté sdělení občanu, čtenáři, divákovi, že kauzy Horáková, Mašínové a Dvořáček jsou jasné. Pasivní soukromý odpor, aktivní soukromý odpor i aktivní zvenčí organizovaný odpor proti režimu ve všech jeho fázích byly a budou od teď součástí státního kultu. A ti na druhé straně, nepoučitelná Polednová, slaboch Dubček a udavač Kundera, mnozí z nich ikony reformního socialismu, které nezničil pád Pražského jara ani listopadový převrat, musejí z piedestalu dolů, i když žádný z nich nebyl tunelář, možná i proto.
Jakkoli sdílím skepsi jugoslávského přísloví, že nejjistější věcí je budoucnost, neboť minulost se neustále mění, na jeho naplnění čekat nehodlám. Rituální vraždě osmašedesátého a s ní i tržnímu pojetí svobody se bude vzdorovat dále.
* Text vyšel v Literárních novinách 2008-47 na straně 1.
* Publikováno online 23.11.2008