Scéna divadelní fakulty pražské AMU Disk uvedla v sobotu 11. února v režii Petra Mikesky v premiéře Euripidova Oresta. Nahlédla jím terorismus z polohy konfliktu mezi vášní pro spravedlnost a neukojitelnou touhou po pomstě. Opomenula svědomí.
V žádném podání řecké báje o Orestovi ani v žádném jiném dramatickém zpracování nejsou Orestovy názory ozbrojeny takovým mládím jako v Euripidově hře. Z této vhodnosti zřejmě vycházel soubor Disku při výběru hry a vysoce se mu vyplatila. Orestova bojovnost, nesmiřitelnost, odhodlání a pýcha získávají svým mládím a vyhroceným idealismem opodstatněnou omluvu pro své konání. Tato omluva není dopředu odpuštěním, je jen tím, co vůbec problematizuje jeho jinak zavrženíhodné činy. Soucit s jeho mládím a sympatie pro boj proti dohodnutému světu více než jeho právo na odplatu, které vyjadřovalo konflikt hry v antice, umožňuje hře zřetelně projevit generační vzpouru. Očistná vražda má za cíl vrátit rodinnou situaci Átreovců do statu quo ante bellum, vyvážit, odškodnit. Každé odškodňování minulého se ale v zájmu budoucnosti děje na úkor přítomnosti.
Dvacáté století vraždí častěji ve skutečnosti než v jejím uměleckém zobrazení. Krutá antická dramata mají pro své vraždy ale kruté příčiny. Nevraždí se v nich z nudy nebo z hysterie, ale z přesvědčení a s převahou. A tak i zde. Sourozenci Orestes a Elektra jsou dětmi mykénského krále Agamemnona z rodu Átreovců. Tento vrchní velitel řeckých vojsk před Trójou obětoval kdysi za zdar války bohům svou dceru Ifigenii. To mu jeho manželka Klytaimestra nemohla zapomenout. Se svým milencem Aigisthem jej po návratu z Tróje zavraždila. Orestes s Elektrou smrt otce pomstil vraždou matky. Měl na to právo? Bůh Apollon mu tak poradil, praví báje. Toho všeho jsou svědky slavné Mykény, jejich Lví brána z obrovských pískovcových kvádrů a teprve zde začíná Euripidův Orestes. S hrdým čelem, hrudí napřed, s polochlapeckou postavou se zvedá z mrákot a očekává příjezdu strýce Menelaa, spartského krále.
Inscenace v režii Petra Mikesky za dramaturgie Terezy Dobiášové je vždy lepší tam, kde Orestes myslí, než tam, kde Elektra jeho prostřednictvím jedná. Jiří Panzner charakterizuje Oresta těkavými pohyby, planoucím zrakem, vzrušenou promluvou a úpěnlivostí. Jeho rozhodnost je podporována Elektřinou pomstychtivostí. Dvojice je stylizována do podoby tuláků na královském dvoře, nevyrovnaných odraných dětí, u nichž rod znamená odvahu trestat. Lidská hrdost Elektry je v přímém rozporu s pansky povýšeneckou hrdostí Heleny, zpět vybojované Menelaovy ženy. Michaela Badinková jako Elektra je i obrazem lítice a její jednání vzbuzuje dojem pološíleného krvácejícího zvířete. Naopak Henrieta Hornáčková v úloze Heleny je zobrazena v dekorativní podobě s mondénním vystupováním afektované oblastní kněžny. Nechává svá slova znít krajinou a volí taková, aby zdůraznila svou nadřazenou jemnost. Elektřino šamanství je zdrojem Orestovy nevyrovnanosti, ale i síly. Je jeho amuletem a hlavní antikvitou psychologie hry. Bez ní by byl Orestes více Hamletem, ona způsobuje a provedení hry to k vlastní škodě spíše zdůrazňuje, že Orestes neváhá, ale pouze přemýšlí o plánu. Elektra vzněcuje, Orestes je pouze vykonavatelem. Každému vrahovi v očích jeho soudců pomáhá, váhal-li. Nebýt Elektry, je možné, že by Orestovi soud obce odpustil. Elektra způsobuje jeho zatracení. Pro provedení hry ale tento motiv nemusí být určující a je škoda, že se jím skrze Elektru stal. Zjednodušila se tím a ustoupila z tématu zda provést další vraždu (Heleny) k tématu jak ji provést. Dělo se to za pomoci nepříliš duchaplného Orestova přítele z mládí Pylada (Vojtěch Štulc), jehož psí věrnost byla předvedena tak, že přeci nemohla nikdy umožnit rovné přátelství s hrdým Orestem. Takovým přítelem by Orestes pohrdal. Ambivalenci rodinných a politických zájmů naopak skvěle rozlišil Menelaos Jana Holíka. Holík přesně vystihl válečnickou povahu primitivního vládce – z každého slova byl cítit válečný povel a následná pitka v drsném ležení. Přes výhradu ke zjednodušujícímu pojetí Elektry danému dramaturgií a režií a drobnou poznámku k tomu, že až na Menelaa byli všichni Mikeskovi Řekové blonďatí, je nutné ocenit stylovou vyváženost představení. Neprojevila se v kostýmních návrzích, v současnosti stále častěji eklektických (byť nápaditých), ale především v zachování deklamativní promluvy klasického textu, který svou strohostí umožňuje nevědět, kde stály Mykény, a neodcházet s pocitem marnosti.
Orestes vraždí pro obnovení cti, mstí smilstvo. Když autoři inscenace píší v podtitulu svého provedení, že je dramatem o dětech, ze kterých se stanou teroristé, mají pravdu jen částečně. Nelze pominout základní rozdíl mezi jednáním teroristy a Oresta: oba vraždí a oba z přesvědčení, Orestes chce ale žít a je ochoten se obhajovat. Je ochoten přijmout i trest, a tak to nakonec i dopadá. Antický terorista má jinou, skromnější povahu. Svým činem více krotí svou vášeň, než že by chtěl napravovat řád světa. Skoro by se chtělo říct, že kdyby nebylo fanatické Elektry, dalo by se mu domluvit jako klukovi. Vedle odsouzení zaslouží pochopení ale jen čin, který spáchal před započetím Euripidova dramatu. Jeho skutky ve hře samotné jsou již pustým sebezáchovným vražděním. Před tím jednal jako svobodný člověk, teď už jen jako vrah na útěku. Vytěsněním svědomí ze hry ztrácí tato na opodstatnění. Orestes je zde už jen obětí svých a sestřiných vášní a jediné sympatie mu přináší jeho mládí. Platí ale, že mládí Jiřího Panznera za odpuštění stojí.
Euripides: Orestes. Překlad: Rudolf Mertlík, režie: Petr Mikeska, dramaturgie: Tereza Dobiášová, hudba: Václav Kořínek, scéna: Michal Syrový, kostýmy: MalgosiaTurzanska, produkce: Michaela Petrlová a Lukáš Capanda, hrají: Michaela Badinková, Jan Holík, Henrieta Hornáčková, Jan Horák, Barbora Janatková, Jindřich Nováček, Magdaléna Bianka Podolková, Jiří Panzner, Diana Šoltýsová, Vojtěch Štulc, Michal Dalecký j. h. Premiéra 11. února 2006 Divadlo Disk Praha.