Pustit na raut anarchistu, i když zaplatí, znamená, že příště přijde již jen on. Když ale na dobročinném večírku jeden z pozvaných daruje tolik, až ostatní závidí, že nejsou tak štědří, vytváří to pro pořadatele libou soutěž ve šlechetnosti.
Budete se divit, ale i svoboda slova má svou komoditní hodnotu. Tak nejcennější je například na titulní straně, tam se prodává nejlépe. Když se tedy celostátní deníky rozhodnou prodat svůj nejcennější prostor, je důsledkem nejen omezení prostoru jejich, ale především prostoru veřejného. Ten je v tisku omezován již od doby, kdy náklady jeho výroby nehradí zisk z prodeje čtenářům, ale zisk z prodeje inzerentům. Noviny dnes nevznikají pro čtenáře, ale pro výrobce, kteří si opět nekupují čtenáře, ale konzumenty svých výrobků. Koupí novin se neplatí za informační směs z politiky, ekonomiky a kultury doplněnou o servisní nabídku výrobků, ale za balíček nabídky slev ovinutý několika zkreslenými informacemi.
Jedna firma, jejíž jméno zatajím, abych jí nedělal reklamu, sobě zakoupila u příležitosti oslavy změny jména takřka všechny titulní strany českých celostátních listů. Novináře v nich koupila si také? Nevím, já se jich neptal. Jen se o tom žádný v prostoru, který mu firma uvnitř listu nechala, nezmiňoval. Možná nesměli, možná si toho jen nevšimli. Možná již na takové sdělení nebylo místo, protože se napříč obhajovala svoboda slova. Titul novin, informace o ceně za nezávislost a datum, inu dnešní. A pak už cizí ruka od krve. Je to, jako kdyby vysílání večerních zpráv zahájila jejich znělka, usměvaví opálení moderátoři pozdravili své televizní diváky, pět minut vysílali reklamu na změnu hořčice plnotučné v kremžskou a následně pokračovali v přehledu dalších událostí. Za kolik je takový čas na prodej? Je rozhodně na řadě. Po odprodeji prostoru a času vám na vaši přítomnost zbude už jen vzpomínka, protože podobné parametry nevyžaduje.
Krvavá ruka na titulní straně byla znamením oslavy. Dříve se tímtéž způsobem oznamovala úmrtí významných druhých. Je však někdo v rovnostářské demokracii o tolik významnější než jiní, aby mohla být zpráva o jeho zrodu nebo skonu jedinou zprávou byť i jediného dne? Představa, že je možné být za peníze jednou osobou nejvýznamnější pro všechny, je velikášská. Není mnoho těch, kteří si to mohou dovolit zaplatit. Když se ale noviny samy označují za čtvrtou moc ve státě, vztahují se i na ni její rovná demokratická omezení. Není nikdo takový, kdo by mohl uplatit najednou všechny soudce, všechny poslance nebo celou vládu. Viditelně jsou tací, kteří mohou uplatit všechny noviny. Zkorumpovanost médií je tak mnohem pokročilejší, než je tomu u ostatních složek společnosti. Ode dneška je možné, aby přišel třeba Radovan Krejčíř a obtisknul se, kam si zaplatí. Nebo Jörg Heider. Nebo Kim Čong-il. Nebo ti ne? Nebo jen ještě ne? A proč? Kdo to rozhoduje? Paní v inzertním, platná tabulka?
Ne, nehrozí ani tolik, že by se noviny prodaly v politické kampani. Na to jsou příliš oportunní součástí systému, který by je tímto jeho porušením vyvrhnul. Pustit na raut anarchistu, i když zaplatí, znamená, že příště přijde již jen on. Když ale na dobročinném večírku jeden z pozvaných daruje tolik, až ostatní závidí, že nejsou tak štědří, vytváří to pro pořadatele libou soutěž ve šlechetnosti. Tak i zde. V obchodním zájmu novin není umožňovat inzerci extrémistům, ale nivelizovaným, uznaným jednotkám systému poskytnout exkluzivitu za příslušný obnos. Za máloco se totiž v éře vlády rovnosti platí tak dobře jako za výsady. Důsledkem je, že nehrozí omezení politického prostoru svobody slova, proti kterému se již umíme bránit, ale omezení toho ekonomického. Méně patrné, nenápadné, ale trvalejší a dobrovolné. Jediná zpráva je tak tato: politickými nástroji se o svobodu přichází, ekonomickými se prodává. Ruka od krve byla druhým příkladem, ztráta je ale stejná, i když méně bolí.