Marek Epstein vyučuje scenáristiku v Písku. Jeho studenti jsou z Prahy, on také, takže se jich na přednáškách moc neobjevuje – kdo by chtěl ráno vstávat na autobus kvůli škole. Hrdina Epsteinovy knihy Ohybač křížů Petr rozhodně ne. Když jsem o ní mluvil s jedním autorovým studentem, řekl, že knihu nečetl, ale že ji koupí babičce.
Šrámkův Písek. To je skutečné dějiště Epsteinova románu, ne Praha, jak se domnívá. V Praze se totiž pětadvacetiletým stávají i krušnější věci, než že je otec vyhodí napopáté z bytu, když jen pijí rum, zato dveře zavírají prásknutím. Generační střet mezi vysokoškolákem Petrem a jeho otcem, ředitelem gymnázia, má všechny rysy panelákové revolty. Jen splav dole, ten nešumí a pak: Šrámkovi hrdinové byli gymnazisty, kdežto Epsteinův Petr se do revoltního období probudil jako pětadvacetiletý v hospodě a to určilo jeho podobu. Jeho revolta je neškodná a možná by její a las barricadas trvale ukončila jedna facka v počátku. Bohužel se stane opak a hrdinově frackovitosti se dostane tím většího uznání autorova, čím nehoráznější bude říkat věci. Co dokáže pětadvacetiletého Petra naštvat nejvíce? Ať si zkusí žít jako dospělý, řekne otec při jedné ze scén vyhazování z bytu. „Seš nemocnej,“ na to Petr. Po další eskalaci se vedle sedící babičky, které rodina říká babka zřejmě pro zdůraznění nedostatku citu, Petr v narážce na otce nahlas přeptá: „Kdybych ho poslal do prdele, je to velkej hřích?“ Právě touto větou získá otcovu matku na svou stranu tak, že mu následně nabídne, aby u ní bydlel.
Celý děj je z pohledu Petra motivován zapomenutím na jeho předchozí dívku Veroniku, od níž byl odejit. Nachází postupně tři způsoby: alkohol, pak dobročinnost a nakonec jinou dívku, což se ukáže jako nejúčinnější, zvláště v jeho věku. Na počátku knihy je Petr zahleděn do sebe a klopí tamtéž rum za rumem. Postupem děje zvedá na chvíli hlavu, rozhlíží se okolo a zjišťuje, že sám se cítí především proto, že než sebe nikoho neviděl. V závěru jezdí za svou novou dívkou Lucií do Chebu a je jakoby opět na začátku, jen dívka je cudnější, čímž je pro autora o level výše. Lucie a Veronika jsou v největší části textu přítomné spíše v myšlenkách Petra, babička je tou aktuální ženou, k níž se hrdina obrací účinně. Jejím prostřednictvím navazuje přátelství s polským farářem, zřejmě skutečností inspirovanou postavou oblíbeného kněze z kostela sv. Prokopa na Žižkově, jemuž sice Epstein říká Ludmila, ale popis je jednoznačný. Náboženský motiv marnotratného syna je tak sice pro knihu odlišením od zduřelosti ostatních autorských já v prózách Rudčenkové, Jirouse nebo Hůlové, ale je využit neobratně, prostě k autorově hrdinovi nesedí. Epstein jej ale ještě stupňuje jeho projekcí do všech členů rodiny včetně podnájemníka žida Filipa. Reforma rodiny se jako většina reforem vymyká a rodiče se rozvádějí. Příběh končí patem, kříže jsou ohnuté, ale stále intenzivně rozpoznatelné.
Epstein si zakládá na tom, že spojuje kontrastní postavy, které by se přirozeně měly spíše odpuzovat. Petr a kněz. Petr a babička. Na něm Petr oceňuje jeho přímost a neformálnost, na ní, jak drží slovo. Ani jednoho on sám není schopen. Babička má dvě podmínky jeho pobytu v jejím bytě: že v něm nebude pít a že si tam nebude vodit lidi bez ohlášení. Obě porušuje, nejčastěji soustavně. Nemá rád především vlastnosti, jejichž zárodky v sobě sám cítí a obdivuje se těm, které neovládá. V lásce se skrze svůj vývoj, skrze sebenahlédnutí odpoutává od náruživé Veru k Lucii, kterou v opilosti znásilní, aby toho pak litoval. Alkohol je vůbec nejčastějším impulsem Petrova jednání; provolává revoltu pod vlivem. Alkoholem si život komplikuje, řeší tím vzniklé situace a následně se jím sentimentálně zajíká a zpytuje. Ráno v osm má citu tak na vyčištění zubů. Je to rys autorské bezradnosti nebýt schopen najít střízlivé důvody k proměně smýšlení, k činu, třeba i k sebedestrukci. A je vlastní ostatně drtivé většině současných českých spisovatelů.
Román využívá neonaturalistických postupů. Lze říci, že ani na takovou promyšlenost se většina nynější produkce nezmáhá a jen teče. Epstein teče v souladu s okolím. O náladě postav vypovídá počasí, o životních postojích zařízení bytu, o vztahu mezi Petrem a otcem otcovy brýle, v nichž se všichni jen odrážejí, o mamince její vyšívání, o nedokonalosti a tedy lidskosti knězi jeho kouření. Nezabila snad ale Maupassanta jednou provždy psychoanalýza? Ohybač křížů, titul variující svým odkazem na křížovou cestu a baseballové základny se snahou běžce dostihnout je dřív, než ho zapykají, je knihou do houpacího křesla. Důchodkyně popláčí, protože vědí, že to od nich autor očekává, dají si grog nebo šampáňo a usnou i bez pomoci uspávacího lustru. A vy, milé děti, už běžte také spát, pohádka o neposlušném kůzlátku skončila.
Marek Epstein: Ohybač křížů. Labyrint, Praha 2006. Edice Labyrint Fresh. 140 stran, 185 Kč.