Mé názory zajisté považujete od televize za příliš mladistvé, spojujete je s bezdůvodným rebelstvím, sklonem zpochybňovat po listopadu uznané pravdy, možná s nemírným levičáctvím, určitě se zeleným fundamentalismem. Nevadí, jsem prostě tu, a vcelku vytrvale zkouším, jestli naše svoboda funguje a jak. Nejraději bych vlastně, kdybyste to zkoušeli také – svou nálepku byste už dostali, žádný strach.
A v tom to právě je. Mrazivá většina lidí na všech akcích, co jsem jich k výročí 17. listopadu plný očekávání po Praze obešel, neměla viditelně zkušenost s veřejnou činností žádnou. Po dvaceti letech svobody byla zdaleka nejsmysluplnější iniciativou Inventura demokracie. A přesto: posluchači několika českých univerzit, kteří ji vloni zformulovali a dali obsah v podobě ročního úsilí o regulaci lobbyingu, omezení poslanecké imunity, změnu obsazování mediálních rad a zrušení legislativních přílepků, ve své inventuře po roce jen zjistili, co všechno o politice nevědí. Totiž, že před rokem nevěděli nic a dnes vědí, že ji ovlivňovat lze, ale dá to práci a nejde to dělat osamoceně. Změnu neprosadili žádnou. Kdo málo věděl, nemohl se mnoho dozvědět – žádný div a doufám, že je to neotráví, ale čekal bych od vysokoškoláků vlastně trochu víc.
Určitá část společnosti vydělává, jí a pije a tuhne. Její jiná, nadějnější část už je přejedená, přepitá a rozmýšlí se, co dál. Neví ale. Uvědomuje si pomalu, že co se nazývá volným trhem, pluralitní demokracií a svobodnými médii, je ve skutečnosti velmi jiné, začne-li člověk svá práva vymáhat. Že obyčejně podnikat nelze bez úplatků úřadům, šikany od řetězců a pro likvidační daně pro drobné živnostníky. Že prosadit férovou privatizaci vlastního bytu nebo zabránit výstavbě podzemních garáží v parku pod okny vyžaduje spojit se do občanských sdružení, organizovat schůze, šířit letáky. Že je pravděpodobnější, že v televizi bude zpráva o zlomené noze moderátorky zábavního pořadu, než o vámi měsíc připravované demonstraci s účastí několika set lidí. A že vám to všechno zabere stovky hodin času, z toho volného samozřejmě, a nestane se většinou nic nebo jen velmi málo. Že totiž náš trh není volný, naše demokracie je formální a svoboda našich médií je velmi výběrová. Že žijeme jen v salonu místo minulé klece.
Přinejmenším s demokracií můžeme ale hodně dělat a skrze ni měnit to ostatní. On stav naší politiky je přímo úměrný času, který jí každý z nás věnuje. Je to činnost úspěšná jen kolektivně, proto jsou v době zdůrazňované individuality tak těžko pochopitelné její zákonitosti. Vstupujme do politických stran a vydržme úmor jejich schůzí i neúspěchy. Naše demokracie se při nejmenším z poloviny zcela mimo zraky většiny obyvatel děje právě v nich. Ony nám jen nabízejí již dohodnuté programy a prokádrované kandidáty. Jsem členem politické strany sedm let, vítězím i prohrávám, jako v každé lidské činnosti. Zakládejme občanská sdružení. Spoluvedu jedno takové, sdružuje na Žižkově sedm set místních obyvatel. Teprve po roce o naší činnosti natočila ČT půlminutový šot do hlavních zpráv. Pišme do novin, podnikejme, organizujme se. Zní to svazácky, členství v politické straně je zprofanované, jak poznamenal i Václav Havel, zkušenost se svazy a sdruženími je neblahá, ale patří minulosti. Budoucnost je jejich, nebo ztracená.
A podporujme se navzájem. Ne se všemi projevy akademiků z iniciativy Věda žije na záchranu investic do vzdělání souhlasím, ne vždycky se squaterům povede uskutečnit kulturní centrum ze zabraného domu, někdy je to jen smradlavý útulek, možná vám přijde, že jedna alej pokácená nebo zachovaná nic nezmění. Připadám si občas komicky i trapně se všemi těmi demonstracemi, co jich na něčí podporu či proti něčemu navštívím. Ale chodím, protože vím, že kdybych nepřišel, nepřišel by jednou nikdo. A politika není věc salonu, ale ulice.
Tak se nesmějte, chytře či hloupě, a přijďte. Naše demokracie potřebuje oživit. Potřebuje vás.
Text vyšel 24.11.2009 v Lidových novinách