Babička a dědeček, ujídaj nám krajíček. Tak znělo heslo jednoho z propagandistických plakátů raných padesátých let. Komunistický režim musel v důsledku odbytové krize těžkého průmyslu, na nějž se Československo násilně přeorientovalo, mnoho let po válce obnovit příděl potravin na lístky. Nebylo to vnímáno jako dobrá vizitka. Na koho špatnou hospodářskou politiku svést? Babička a dědeček, ujídaj nám krajíček. Starší pokolení si dobře pamatovalo první republiku, ctilo Masaryka, často věřilo v Boha a mohlo srovnávat. V padesátých letech tak patřili staří lidé mezi vrstvy obyvatel označované interně za nepřevychovatelné, a tudíž nespolehlivé.
Ze šedesáti korun za den pobytu v nemocnici už je týden stokoruna, snížená sazba DPH zahrnující potraviny, léky, zdravotnické pomůcky či dodávky tepla od ledna vzroste z deseti na čtrnáct procent a nově se ministerstva dopravy a financí shodla na zrušení povinnosti poskytovat seniorům slevy na dopravu, kterou stát přepravcům hradil. Všechny tyto změny postihují zejména starší a sociálně slabší obyvatele, teprve zrušení slev v dopravě jde ale důchodcům po krcích nezastřeně. Všimněme si výroků zástupců obou resortů, jak je zachytily pondělní Lidové noviny: na dopravě uvažovali původně o úplném zrušení garantovaných slev, ale podle Martina Nováka z tiskového odboru „nakonec došlo k dohodě, že to bude jen u důchodců“, ministr financí Miroslav Kalousek věc vysvětlil tím, že chce stát podpořit studenty, a proto jim slevy ponechal: „Věk sám o sobě nemůže být indikátorem sociální potřebnosti,“ dodal.
Ordinované živoření
Není-li věk sám o sobě zdrojem sociální potřebnosti, k čemu bývaly kdysi výminky, k čemu je dnes důchodové zabezpečení a k čemu se nám už při studiích neustále vnucují agenti soukromých ústavů s připojištěním na stáří? Postproduktivní část života, už tak ne zrovna veselá a najmě je-li vývojem v oblasti medicíny prodlužována, byla dávno a znovu má být zdrojem obavy. Po celoživotní námaze ať už v jakémkoli oboru, která ale stále méně lidem umožňuje si na dlouhé dožití uspořit dostatek rezervních prostředků, ordinují konzervativci v rozporu s konzervativní hodnotou „spokojeného stáří“ živoření. Stát musí šetřit, musí tak prý volit mezi vrstvami zvýhodněných obyvatel a: babička a dědeček, ujídaj nám krajíček. Jenže nejde přece o zvýhodnění, ale o pouhou kompenzaci. Čeho? Vedle zásadního poklesu v příjmech spojeného s odchodem ze zaměstnání a nárůstem některých nákladů plynoucích z množství a závažnosti nemocí spojených se stářím mají tyto konkrétní slevy na veřejnou dopravu i svou zcela praktickou část: starší lidé žijící později v jednočlenné domácnosti si nejen často nemohou dovolit udržovat osobní automobil, ale ze zdravotních důvodů jej mnozí nemohou ani bezpečně obsluhovat. Nehledě na to by stát měl přece s ohledem na dopravní přetíženost komunikací, s tím spojené náklady a v neposlední řadě též na ekologické výhody hromadné přepravy motivovat obyvatele k jiné než individuální dopravě.
Studentům se ministři rozhodli slevy v dopravě ponechat, a tím jim studiem dočasně odložené příjmy nahradit. Místo staří přednost mají volí ministři mládí vpřed. Vědí proč. Hospodářství se nedaří a studenti se přece ve volbách tolik snažili: na výzvu herců Jiřího Mádla a Marthy Issové v klipu Přemluv bábu se vydali na venkov za svými prarodiči a pomohli jim zachránit zemi od řeckého krachu. A pokud ne, vhodili laskavého knížete do urny alespoň sami. A je tu ještě aspekt: senioři jsou už dnes ve společnosti kladoucí tak silný důraz na výkon stigmatizováni jako nepotřební, a navíc politika škrtů je víc než jiné poškozuje, je k nim neloajální. Babička a dědeček, ujídaj nám krajíček: jako tenkrát, vládní optikou, jsou tyto vrstvy obyvatel už nepřevychovatelné, zvykly si na sociální stát, mnozí dokonce vzpomínají na socialismus v dobrém a podle toho volí. Jenže i když jsou už staří, často rozmrzelí, přesedávají nepochopitelně v tramvaji z místa na místo a jejich obličeje jsou tolik nepodobné tvářím z reklamních plakátů, svými obnošenými šaty a často stejně zastaralými názory se zdají být z jiné, uplynulé doby, i tehdy jsou to lidé. Trestat je ponecháním jejich osudu, protože prý věk není sám o sobě znakem sociální potřebnosti, a v kuloáru si mnout ruce: nevolíš (nás), zaplatíš, to je forma třídního boje. A ten přece považujeme jako způsob tvorby demokratické politiky za překonaný. Začněme jim znovu místo důchodci říkat babičko a dědo, a když už na ně nemáme tolik času, jako měli oni na nás, když jsme byli malí, alespoň jim neberme, co jim za jejich práci a lásku náleží. Právem náleží.
Text vyšel v Lidových novinách, 7.12.2011