Výzva volající na premiéra, aby nás nevylučoval z Evropy, ve skutečnosti vylučuje prohlubování Evropy demokratické a sociální. Je selháním nejen české, ale evropské levice, že neuměla prosazovat alternativní řešení finanční krize, která přitom existovala.Sám si tu situaci moc nezávidím a radši si psaní následujících řádků pro výstrahu podkreslím touto skladbou. Pod výzvou Nevylučujme se z Evropy je podepsáno tolik lidí, kterých si osobně velmi vážím a jejichž podpisem jsem tak dvojnásob zaražen, že si nemohu neklást otázku po tom, nemají-li nakonec pravdu. Rád bych si právo mýlit se ale podržel i nadále a pokusil se argumentaci zastánců připojení se České republiky k fiskálnímu paktu EU oponovat. Příznačné v celé věci je, že samotný text smlouvy vyzyvatelé premiéra nikde neodkazují. Jakoby totiž o jeho obsah snad opravdu vůbec nešlo.Vezmu to ale postupně, nejprve k textu výzvy. Když přeskočím úvodní ustanovení, je prvním argumentem signatářů: „Odmítnutím smlouvy se Česká republika zcela zbytečně sama vyřazuje z hlavního proudu evropské integrace“. Pokračuje se klasickou frází o historické zkušenosti země všemi opuštěné, pamatuji tu dikci ještě zčerstva od éry boje proti radarové základně. Je to pravda? Odpověď myslím záleží v odpovědi na to, co je jádrem evropské integrace. Pro mne jím je idea mírové spolupráce v Evropě založená na demokratických principech rozhodování, sdílených hodnotách včetně občanských a sociálních práv a na vzájemném obchodu. Tyto ideje jsou vyjádřeny a naplňovány institucemi EU, ať si nedokonale, v první řadě Evropským parlamentem, dále také komisí, radou, soudním dvorem atd. Instituce samy o sobě ovšem valnou hodnotu nemají, podstatné jsou právě ty ideje za nimi. Vyděluje se Česká republika zatímním odmítnutím podpisu pod fiskální pakt z těchto idejí? Vyděluje se jím z těchto institucí? V obou případech je odpověď nutně záporná. V jádru evropské integrace zůstáváme i nadále, jen nebudeme součástí jejího nového orbitalu. Výzvisté také tvrdí, že nepodepsání smlouvy je projevem nesolidárnosti vůči zbytku EU. „Tato smlouva by Českou republiku v podstatě k ničemu nezavazovala až do chvíle, než případně přijme společnou evropskou měnu,“ dodávají absurdně na obranu podpisu. Souhlasím potud, že smlouva ČR jako zemi mimo eurozónu k ničemu nezavazuje. A dodávám: její podpis by nás zároveň k ničemu zvláštnímu ani neopravňoval, s nadsázkou vyjma jednou za rok k účasti na summitu s hlasem nečlenské země eurozóny. Naše nepodepsání se ale především nijak neprojeví na domnělém blahodárném vlivu paktu na ekonomiky signatářských zemí. V čem pak tkví nesolidárnost? Odmítáme snad někomu pomoc v nouzi? Výzva pojímá solidaritu velmi svérázně: dožaduje se, aby se zastánce menšinového názoru svého stanoviska vzdal a tím byl prý solidární s většinou. To ale nemá se skutečnou solidaritou nic společného, to je především velmi nedemokratické, lituji. Načež se autoři výzvy podivují: „Smlouva zavádějící opatření pro dodržování přísné rozpočtové kázně vlád členských zemí eurozóny je přece v souladu s tím, oč údajně usilují současné české vládní strany.“ A mají pravdu, postoj ODS je vskutku vzhledem k obsahu smlouvy na první pohled schizofrenní. Nečasova vláda dělá doma právě tu onu politiku, kterou chce fiskální pakt oktrojovat Evropě celé. Už na druhý pohled je však zájem ODS zřejmý a možných zdůvodnění je hned několik: zda odmítá podpis kvůli svému mafiánství, které si nepřeje být Evropou ve svém kšeftování rušeno, nebo proto, že je ODS prostě protivný celý evropský integrační projekt jako jediný relativně účinný pokus o dobíhání politiky za ekonomickou globalizací, možná obojí. Všimněme si ovšem, že to jsou obecné výhrady zastánců EU proti jejím odpůrcům. V nich se s autory výzvy na adresu ODS samozřejmě shoduji. Signatáři tak ve své podstatě neadresují premiérovi výhrady k jeho nesouhlasu se smlouvou, ale k jeho postoji k EU. Opakuji: v tom se s nimi shoduji. Jenže, signatáři prominou, absurdní postoj ODS a vlády, zplodil absurditu postoje jich samotných. Nakonec i četní úctyhodní levicoví intelektuálové vyzývají pravicového premiéra, aby se připojil ke smlouvě o neoliberální Evropě. Je to vůbec možné? Jediné vysvětlení této oboustranné schizofrenie nabízí možnost, že česká levice – s čestnými výjimkami pochopitelně, mezi nimiž na prvních místech Ilony Švihlíkové, Martina Hekrdly, Petra Kratochvíla či Lukáše Krause – přijala vnucenou volbu: buď Evropa sociálně spravedlivá, ale nejistá, nebo Evropa sice neoliberální, ale zachovaná, a zvolila pochopitelně druhou možnost. Tuto volbu si ovšem česká levice, a dlužno dodat, že evropská spolu s ní, nechala vnutit. Je to fatální projev babské rezignace. V okamžiku, kdy se krizí otevřely možnosti alternativ, ukázala evropská levice, že žádné nenabízí. A zdůrazňuji: nikoliv, že neexistují, ale že se je levice neodvažuje navrhnout, natož prosazovat. Ukázala tak svoji faktickou ideovou odvozenost od stávajícího uspořádání světa a ztratila tím podstatnou část svého raison d’être. Zatratit ji úplně, bylo by však příliš snadné. Je třeba vidět, že drtivou většinu vlád členských zemí vedou nyní pravicové strany a že tedy konsensus na Evropě neoliberální byl v Evropské radě, kde rozhodují premiéři, předvídatelný. Levice si vůbec neuměla vytvořit prostor pro formulování relevantních alternativ, k čemuž jistě neblaze přispělo i to, že fiskální pakt je z devadesáti procent německým návrhem, a že argumenty pro německou cestu EU vytvořila svou restriktivní a mzdově-deflační politikou v minulosti již sociálnědemokratická vláda Gerharda Schrödera. Nejsilnější potenciální oponent paktu, německá SPD, tak dopředu vyklidila kancléřce Angele Merkelové pole a byla nejspíš ráda, že „nemusí“ prosazovat ještě tvrdší škrty sama. Když se signatáři společně podivují, jak je možné, že pětadvacet států unie fiskální pakt podepsalo a tvrdí, že nepodepsat jej, je nesolidární, musím tvrdit následující: jednak je pakt paktem evropské pravice, u níž byla shoda s německou politikou přirozená, ačkoliv se hospodářské zájmy jednotlivých států od zájmů německé ekonomiky v mnohém a podstatně liší, a jednak je projevem kolektivního oportunismu evropských států, které si od dodržování podmínek formulovaných nejsilnější evropskou ekonomikou slibují pomoc v případě, že se dostanou do potíží. Pakt tedy schválili evropští premiéři částečně ze vzájemné programové blízkosti a částečně z vypočítavosti. Ejhle, můj (ne Nečasův) nesouhlas najednou vypadá docela jinak. Tím se obloukem vracím k argumentování povinnou solidaritou ve výzvě. „Smluvní strana, vůči které je podle smluv, na nichž je založena Evropská unie, veden postup při nadměrném schodku, zavede program rozpočtového a hospodářského partnerství včetně podrobného popisu strukturálních reforem, jež musí být zavedeny a provedeny za účelem skutečné a trvalé nápravy jejího nadměrného schodku,“ píše se na kritickém místě paktu. Prostě při větším, než povoleném zadlužení, bude členská země povinna provádět „strukturální“ (rozuměj: neoliberální) reformy pokaždé a bez ohledu na zvolené reprezentace, jinak vždy znovu přijde hrozba „vyřazení se z hlavního integračního proudu“ EU. Od teď se prostě EU už bude integrovat povinně v duchu neoliberálního dogmatu anebo se vůbec nebude integrovat. Další osud Evropy se tímto „řešením“ jen zatemnil. Jak reaguje evropská veřejnost, na níž jediné v posledku záleží, zda Evropa bude nebo nebude, ukazují každodenní zprávy z Řecka, Maďarska nebo Rumunska. Použijme je jako modelové příklady ke stručné ilustraci možného vývoje. Řecká necesta vypadá tak, že se země snaží s bolestmi, ale pilně plnit podmínky odpouštění dluhu (a zde je lhostejné, zda je o podmínky odpouštění dluhu již vzniklého, nebo předcházení jeho vzniku) „strukturálními reformami“, nic se nemění a vše míří ke státnímu bankrotu a opuštění eurozóny. Maďarská necesta spočívá v extremizaci českého vládního postoje sílícím národoveckým odbojem vůči těmto reformám vnuceným zemi Mezinárodním měnovým fondem výměnou za půjčky v minulosti. Maďaři, kteří do Evropy poslední přišli, tak vypadají, že z ní jako první odcházejí. Rumunská necesta ukazuje to, že když tamní vláda plnila opatření MMF (zvýšení DPH, zmrazení důchodů, snížení platů státních zaměstnanců o čtvrtinu), vynutila si veřejnost nepřetržitými demonstracemi i v nejtužších mrazech před několika týdny rezignaci ministra zahraničí a následně i premiéra. Ničeho tím ale dosáhnout nemůže. Kdokoliv totiž, kdo vyhraje v letošních rumunských volbách, a bude-li třeba i socialista, bude muset stejně provádět tytéž „strukturální reformy“. Veřejnost ztratila na politiku v Řecku i v Rumunsku zcela vliv, v Maďarsku se stává její nespokojenost příčinou fašizace politiky. Všechny tři státy trpí důsledky „strukturálních reforem“, které nyní Evropa bude chtít aplikovat na všechny.Žádná ze „strukturálních reforem“ ovšem není prorůstová, a není tedy ani potenciálně řešením krize, hlavně však žádná nejde k jejím příčinám tkvícím v neoliberálním obratu dosaženém úspěšným tažením koalice Nové pravice od sedmdesátých let. Podstatou tohoto neoliberálního obratu je jak známo snižování mezd a tedy podílu všech na vytvořené hodnotě, osekávání sociálních dávek a tedy skutečné společenské solidaritě, a privatizaci veřejného sektoru a tedy podlamování síly státu jako potenciální základny účinného odporu proti nadvládě globálního kapitálu. Stručně řečeno: obratu v přerozdělování od bohatých k chudým znovu na od chudých k bohatým. Proč k tomuto obratu dochází? Evropský růst je ve srovnání s ostatním světem limitován, znevýhodňován tím, co je na Evropě právě výjimečné: totiž, že její zákonodárství přiznává lidem větší práva, vyšší mzdy a větší podíl na rozhodování než je jinde ve světě obvyklé. Je to právě to na Evropě nejcennější, a v kdysi dobrém smyslu toho slova nejpokrokovější, tedy fakt sám, že se Evropa aspoň částečně snaží politickými nástroji krotit míru nadvlády kapitálu nad prací, že se snaží krotit trh demokracií. Jaká mohla být alternativa? Dostatečný soubor alternativních návrhů doporučuje zpráva kolektivu profesora Josepha Stiglitze, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, přijatá jako základ protikrizové politiky plénem Valného shromáždění OSN v roce 2009. Fiskální pakt v navržené podobě jde přesně opačným směrem. Stane se tak nástrojem regulace (rozpočtové) politiky států, ale jeho dodržování bude nutně provázet deregulace v ekonomické oblasti a tím bude docházet k dalšímu oslabování již tak nedostatečně úspěšné strategie globalizovat politiku s cílem vrátit jí přednost před globalizovanou ekonomikou. Proto je třeba na odmítnutí této podoby fiskálního paktu setrvat.
Text vyšel v Deníku Referendum, 23.2.2012
