V naší krásné zemi jdou věci nejen šejdrem, ale soustavně ústí v opak proklamovaného. Všichni si lámou hlavu, čím to je, vždyť naše podnebí je tak příznivé. Jen novináři jsou ochotni spoléhat na to, že nejlépe prospívají, když nemají názor.Dopisoval jsem si onehdy s jedním bývalým spolužákem novinářem, dnes redaktorem České televize. Seriozní to muž, vcelku vzato, to já jsem stále neodpovědné holobrádko. Ptal jsem se ho, jak je možné, že mají všichni ve veřejnoprávní léta tak unisono „reformní“ názory, že je možné, aby opakovaně reportéři této televize přelétali do vládních služeb. Naposledy přinesl takhle čáp před dvěma týdny Michala Schustera, nového vládního mluvčího. Pravil mi, že třeba jemu je po šesti letech v médiích už jedno, jaké reformy a která vláda dělá, protože hlavní je přinést čerstvé informace, divák s posluchačem a čtenářem si je už přeberou. V regále, na pultě. Měl to za doklad své profesionality.Přemýšlím si v mezičase nad tím, věc mne svrbí, jak nesedí. A tu mi přijde, že žijeme v zemi, arci stále krásné, kde však mnohé je tak trochu úplně naopak. Je to země, jejíž prezident má sněhové závěje za důkaz proti globálnímu oteplování a za nejlepšího ministra školství označuje toho, který prodlouží akreditaci vysokoškolskému pracovišti, kde se zkoušky získávají v den přijímaček. Je to země, kde proti neoliberální fiskální smlouvě EU vystupují neoliberálové a kde ji socialisté hájí. Sami vyzývají premiéra, aby podpořil pro celou Evropu závazné protidluhové reformy, které doma provádí, a proti nimž oni tamtéž bojují. A on svůj domácí program prosazovat i venku zarputile odmítá.Je to země, kde komunisté navrhují úlevy nejvlivnějším kapitalistům od poplatků za znečišťování ovzduší a vrchního kapitalistu volí prezidentem. Tvrdí nám u toho, že poplatky stejně velké firmy nemotivují ke snížení emisí s dopadem na zdraví obyvatel, jako kdyby bylo argumentem proti zkrácení pracovní doby tvrzení, že nižší počet odpracovaných hodin stejně nezvyšuje produktivitu práce. Je to země, kde nejvyšší bratr křesťan ochraňuje nerušené kvetení hazardu a lichvy. Jeho ministerstvo je ochotno se za státní i soudit s obcemi, které by praní peněz v návykových hernách chtěly snad ze svých náměstí zcela křesťansky vymést jako penězoměnce z chrámu božího.Je to země, kde nás jiný bratr křesťan léta přesvědčoval, že nejkatoličtější nakládání se spoluobčany s nižšími příjmy, je sebrat jim dávky, naložit je a odvést do jiného kraje. V kostelech po okolí se tomu říkalo transsubstanciace v přizpůsobivé. Je to země, kde nám zelení dokazovali, že vojenská základna může být mírová. Dokonce byli ochotni tvrdit, že čudlík, jímž se přidružené rakety budou za pomoci radaru vysílat na mírové nepřátele, budeme mačkat společně se všemi zeměmi Evropské unie a NATO jaksi najednou, multilaterálně.Je to země, kde nejveřejnější je strana, jejíž zástupci si nahrávají, jak jeden druhého uplácí. Když si pak záznamy společně pouštějí před soudem v přímém přenosu, slzejí u toho a všichni jsou z bezpečnostní agentury. Jenže mimo partaje to v naší zemi není jiné. Je to země, kde mladí z domova dotovaní lidé milují urozeného pohádkového dědečka, protože hlásá, že zodpovědnost je, když se každý o sebe postará sám. Mají na něj jedno přání za druhým: pro sebe školné, zvyšování poplatků u lékaře pro své příbuzné na venkově, pro rodiče vyšší DPH, tomu dala, tomu dala, ani na bezdomovce nezapomenou, pro ty kontejnery za městem. Je to země, kde drobní živnostníci podporují strany hájící velkoprůmyslové koncerny, tedy své existenční konkurenty. Dvacet let se strachují, aby je neznárodnil bolševik a mezitím z nich větší firmy udělaly ve svých pobočkách zaměstnance. Země, kde ženy protestují proti svému zrovnoprávňování s muži, i jen platovému třeba, že nejvíc je ponižuje právě ta rovnoprávnost, a že ostatně vaří rády a mnoha věcem nerozumějí tak, jako manželé. Země, kde má svobodný výzkum zajistit jeho financování z peněz firem se soukromými zájmy. Země, kde lesníci chrání národní park tím, že ho vykácí. Země, kde místní iniciativy stavějí svou argumentaci v každé věci na tom, že jsou nepolitické. Země, kde města hodlají vzkvétat tak, že nechají veškerý rozvoj na developerech. Země, kde kraje řeší zaměstnanost výstavbou dálnic, které se všem sídlům vyhýbají. V této zemi tak nakonec reformy dělají konzervativní vlády a pokrokové strany brání současný stav. Když si kladu otázku, proč je u nás všechno nejenom šejdrem jako jinde, ale hned opakem sebe sama, proč lidé nedokáží rozpoznat své zájmy, hájit je sami, ani volit ty, kdo by je skutečně hájili, vychází mi jediná uspokojivější odpověď a musím ji dát i svému příteli ze studií dříve, než se snad stane nezaujatým mluvčím příští reformní vlády: je to tak zřejmě proto, že média nemají názor a tím jsou objektivní.
Text vyšel v Deníku Referendum,15.3.2012
